Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Through the Disaster je mladá deathcorová kapela z města Kolína, která po nějakých dvou letech existence, několika koncertech a minimu personálních změn přichází s první krátkometrážní nahrávkou. Pět songů plus intro, necelých 20 minut, vlivy djentu, deathcoru, kytary hodně hluboko a strun jak členů Kelly Family. Máte rádi?

Eponymní EP bylo zaznamenáno v režii kapely, resp. jako zvukař je uveden bubeník Martin Rokos, jehož rukama prošla i komplet postprodukce. Nedokážu odhadnout, zda šlo o tlak na nízký rozpočet nebo o rozhodnutí vyvolané nějakou jinou okolností, každopádně to bylo rozhodnutí špatné. Zvuk je jedním slovem amatérský, což rozhodně neznamená nekvalitní dle dřívějších pohledů (nahrávací možnosti jsou prostě někde jinde). Absence zkušeností je slyšet především v těžce plastikovém odéru, který postrádá jakoukoliv živost, bicí degraduje na průměrný automat a celkově odrazuje svou nepřirozeností a sterilitou. Chvíli si budete zvykat i na nepříjemný mix se zbytečně vytaženým vokálem-growlem, na kterém není zdaleka nic zajímavého k vytažení, a snahou udělat pomocí efektů z hostující Adély Šimonové zpěvačku formátu Tarji Turunen. Hranice kýče překonána o světelný rok.

Na tomto místě si možná uvědomíte, že dobrý zvuk nedělá dobrý software (který byl zde zvládnut s přehledem), ale dobrý zvukař. Což znamená dřinu, zkušenosti a hlavně jednu důležitou věc. Totiž cit. A ten na ulici nenajdete. A slyšet je to hodně.

Kapela sama svůj počátek vysvětluje snahou hrát tvrdší muziku, než jak tomu bylo v předchozích kapelách, a v tomto ohledu lze toto EP brát jako úspěch. Ona tvrdost je založena především na nekompromisních kytarových riffech, které neoplývají technikou, neoplývají ani originalitou (podobných kapel je fakt hodně), ale naplňují obecně platné představy o výše vymezeném žánru. A zcela upřímně - místy je to právě kytara, která vytváří nejzajímavější, i když střídmě roztroušená místa na desce.

Z tohoto titulu se jeví jako trestuhodně nevyužitá šance to, že nápaditá kytarová práce není podpořena i nápaditou kompozicí skladeb, které se omezují na prostý groovy nátlak směrem vpřed a v momentě, kdy zpomalí a zamyslí se nad možnou změnou, naprosto selhávají (typicky na konci Pressure) a neskutečně tápou. Album v podstatě zná jen jeden směr, jeden výraz, jeden odstín a jakákoli kompoziční variace prozrazuje kapelu nezkušenou a nápaduprostou.

Ve všem by se dalo nimrat ještě nějakou chvíli. Kapelu bychom mohli obhájit mladostí a první vydanou nahrávkou, a vedle toho zvuk shodit ještě o poschodí níž díky neposlouchatelnému masteringu (heslem dne bylo lisovat, lisovat, lisovat). Mohli bychom snad i pochválit artwork, který kapele vytvořil Jakub Rusek a který rozhodně neurazí, anebo bychom mohli hledat někoho, komu tahle digitální zvuková moderna připadá snesitelná. Za mě to celé lze shrnout asi tak, že do budoucna má kapela na čem pracovat.