Recenze: Menace Ruine - Cult Of Ruins

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Menace RuineCult Of Ruins

Victimer2.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Hlukový klystýr po nestráveném black metalu jej tělem prožene raz dva. Pouze pro docenty hluku a vědecké pracovníky v psychiatrických léčebnách.

Vzpomínka na sedm likvidačních zákroků na black metal během jedné nahrávky.

Montrealské duo MENACE RUINE stižené fanatickým hlučením v black metalu, který už dávno není black metalem, nýbrž jeho vyfetovaným pozůstalým ryze avantgardního vnímání, má na kontě tři nahrávky. K nim shlížím jak s respektem, tak nechápavě, ovšem jednu z nich bych velmi rád vyzdvihl. Je jí debutová pokladna ruchových signálů prznící výpravnost a krutost black metalové podstaty ohavným způsobem v jedinečný klenot. Každé album MENACE RUINE nabízí trochu jiný pohled na danou tématiku. Stačí být po vůli umírněnějšímu "The Die Is Cast" ala zbrutalizovaní Dead Can Dance nebo zatím poslednímu "Union Of Irreconcilables", které hlučí místy tak výrazně, že se jako oční doprovod v dálce objevuje staré dobré zrnění. MENACE RUINE jsou experimentální nesvatá cháska vylezající ze sklepních prostorů jen za účelem týrání běžných posluchačů.

menace ruine

Jsou to trosky a jejich kult v podobě prvního alba je třeba uctít. Deska je o střetu skomírajícího black metalu se silně ruchovými stěnami, vše je ovšem rozpoznatelné, jakkoliv je deska pro neznalé věci označována za neposlouchatelnou. "Cult Of Ruins" je přesně v těch mezích, kde slyším MENACE RUINE nejraději, tedy někde na půl cesty mezi černým uhlem satanistických orgií a jejich surovým noise doprovodem. Jsou zkrátka alba, na která nedám dopustit. Patří mezi mrzké kreatury vymykající se normálnímu bytí, ovšem jejich verze odlišnosti je natolik poutavou, že jí nelze odolat. Podobně vidím i oslavu black metalu připravenou Sunno))), vytěsněnou z běžné produkce způsobem, který lze buď pochopit nebo jej mrštit do latríny. V obou případech si alba hýčkám, zůstávám věrný a nikdy je nepodvedu s jinou, byť sebepikantnější nahrávkou.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.