Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Metallica - Beyond Magnetic

MetallicaBeyond Magnetic

David6.6.2012
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Naprosto zbytečné EP. Vyhněte se obloukem.

Kolem prozatím poslední studiovky Death Magnetic do dnešních dnů proběhlo opravdu hodně diskuzí. Ohlašovaný velký návrat ke kořenům, který měl nadobro rozvířit všechny pochybnosti a učinit radikální přítrž dohadům, zdali je vůbec ještě možné Metallicu považovat za metalovou sebranku, ale ve výsledku zapůsobil spíše jako další spouštěč rozpačitých reakcí. Proč? Důvodů je hned celá řada. Přiznejme si to otevřeně, přátelé. Kvalita materiálu na Death Magnetic dosahuje úrovně prvních pěti alb opravdu jen s velkou dávkou fantazie, celek působí rozvláčně, překombinovaně, spíše jako cvičení na téma ...And Justice For All, než jako uvolněná, nenucená kolekce songů vytvořená partou přátel, jejichž cílem není vcítit se za každou cenu do rozpoložení, které zažívali před dvaceti lety, ale jen a pouze hrát a bavit se tím, co mají rádi, bez ohledu na tlak okolí.
Je mi samozřejmě nad slunce jasné, že kapela podobného formátu nemá za potřebí nechat se ovlivňovat kýmkoliv z vnějšku, což sama myslím jasně ukázala jak ve zmiňovaném post-černoalbovém období, tak v nedávné minulosti velmi odvážnou kolaborací s Lou Reedem, i proto mne výsledná podoba Death Magnetic minimálně zaskočila... 
Vedle zpátečnického přístupu a absence skutečně silných nápadů ale vidím hlavní problém především v naprosto katastrofální zvukové kvalitě nahrávky, která dokonale zabíjí vše, co by jinak mohla, i přes zmíněné výhrady, pozorným posluchačům nabídnout. Vyjádření Larse Ulricha o snaze dosáhnout zvuku, který doslova rozkopává repráky hovoří za vše... úroveň zkreslení je natolik silná, že i netrénované ucho na sebešitóznějších plasťácích od kuličkového počítadla pozná, že zřejmě něco není úplně v pořádku. Death Magnetic se tak stalo odstrašujícím příkladem demonstrujícím, kam až může vést Loudness war, tedy snaha o dosažení co nejvyšší hlasitosti, efektu na první poslech a totální zprznění jinak kvalitní hudby.

 

Metallica 2011
Jelikož se Death Magnetic dostalo alespoň částečné rehabilitace v podobě verze pro hru Guitar Hero III, která na tom byla zvukově o mnoho lépe, ve skrytu duše jsem doufal, že pánové své zbytky z nahrávacích sessions nazvané Beyond Magnetic odprezentují v o mnoho přijatelnější a uchu lahodnější formě... leč realita jest taková, že čtyřskladbové EP trpí naprosto identickými neduhy, jako jeho tatínek. Basa Roberta Trujilla neexistuje, kopáky Larse Ulricha zní jako mlácení klackem do žíněnky a kytary místo toho, aby příjemně ostře řezaly, pouze chrčí a tříští se, jako když popeláři převrhnou kontejner se skleněným odpadem. Poslouchat něco podobného nahlas? Zapomeňte! Leda byste stáli o nenávratné poškození sluchového aparátu. Jedním slovem průser. 
Co se týče kvality jednotlivých kompozic, ani po několikátém pokusu o domyšlení chybějících informací, marnou snahu o korekci výšek, basů a výměnu poslechových zařízení neshledávám žádnou ze skladeb nijak zvlášť zajímavou. Oproti Death Magnetic ale přeci jen vidím určitou odlišnost v poměru ingrediencí metallicovského thrashingu období kolem Justice a rockovějšího přístupu černého alba, jež zde vyznívá mírně ve prospěch druhého zmíněného, avšak snaha o rádoby nečekané přechody šperkované nudnými vyhrávkami Kirka Hammetta vše jen dusí a brzdí. Stejně tak jakýsi pokus o zpěv servírovaný Jamesem Hetfieldem výsledný dojem zrovna dvakrát nevylepší. Pokud bych měl ale přeci jen vyzdvihnout jeden silnější moment, po velmi dlouhém rozjímání a přivření obou očí volím úvodní Hate Train, která by po redukci přehnaně dlouhé sedmiminutové stopáže snesla i o něco přísnější měřítka. Toť vše. Je mi líto, ale kde nic není... však to znáte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky