Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestliže se Them na své prvotině Sweet Hollow odvážili vstoupit na posvátnou půdu Kinga Diamonda, aby mu v trezoru trochu prohrábli zežloutlé partitury, letošnímu následovníku Manor of the Se7en Gables obdobná loupežná výprava nepředcházela. Jablko, které před dvěma lety padlo přímo pod strom, si na horké novince hledá svou vlastní cestu a výsledkem je, že se odkutálelo o kus dál. Do stínu, pod kopec a hlavně Kingovi z očí.

Opatrnosti v blízkosti Them není nikdy dost. Však jsem to psal i v recenzi na debut – člověk neví, co si o nich má myslet a z jaké strany si dát pozor. Ve hře je nedůvěra v nepůvodnost, ale i láska k žánru a hlad po vzácných záhrobních radostech. Každý si jistě tehdy vybral, co si zasloužil a kdo to moc neřešil a Sweet Hollow vzal na milost, určitě neudělal špatně. I s odstupem času je to nahrávka, která nejen bere, ale i štědře rozdává. Přiznám se, že jsem Them moc nevěřil, že by se jim podařilo překročit svůj stín (a především stín slavného Kinga), ale Manor of the Se7en Gables mě každým poslechem horlivě našeptává a přesvědčuje, že jejich mise dopadla nad očekávání dobře. Což je zvláštní, protože ingredience se změnily pramálo.

Them stále vycházejí z ověřeného mustru, který recyklovali na debutu, přesto nová nahrávka působí osobitěji, než by se mohlo v kontextu uctívané předlohy zdát. Přestože je zvuk ošetřen tak, aby to neublížilo například fanouškovi Metallicy, Them fakticky přitvrdili a svou verzi gotického hororu nakopli v několika výskytech s pořádným thrashovým rozběhem. Neslučitelná vytíženost Kevina Talleyho (objíždí svět s kdekým) sice potvrdila hrozbu rozpadajícího se superkorábu, ale jeho nástupce Angel Cotte za to umí vzít taky s pořádnou vyřídilkou, což je základ veškerého strašení. A tak svižné výpravy ze hřbitova, kolem kostela a zpátky jsou někdy pěkné sprinty, zvlášť když se Troy Norr alias KK Fossor vyloženě naštve a splašenému kočáru velí rozhodným hrubozrněním. Jeho vokální projev je největším a zároveň nejmenším pojítkem s modlou Kinga Diamonda, protože na jedné straně jí uctívá typickými výšinami (např. ve Witchhunter nebo Seven Gables to Ash) a na druhé straně zcela odstřihnut od pupeční šňůry čerpá ze svých vlastních zásob. Co je však nejdůležitější – s přibývajícími poslechy je to čím dál tím víc jedno a iniciativu přebírají skladby a děj.

Útrapy hrobaře-smolaře rituálem na konci Sweet Hollow zdaleka neskončily, naopak prostor pro další vývoj příběhu se otevřel do takové šíře, že jej nemůže utnout nikdo jiný než nesmiřitelný lovec čarodějnic z Anglie. Dynamika děje je precizně vyjádřena nejen skladbami a jejich náladou, ale také scénickými vsuvkami a vloženými dialogy. Zpočátku jsem měl obavy, že toho je moc a že to jsou spíš laciné berličky, nicméně postupem času to zapadlo do sebe. Na vlnách kousavého a přitom melodického heavy metalu se odehrává drama, které dokáže vtáhnout, ale zároveň stranou vykouzlí nejeden náznak nadsázky. Stačí se mrknout na obal, slyšet typickou žánrovou baladu Ravna nebo Sherlockovské well well well v závěrečné Punishment by Fire a nemůže být pochyb o tom, že kromě profesionality jsou Them také v určitých fázích milovníci klišé a žánrových jistot a že jim nechybí nadhled, jehož absence je v prostředí hororu většinou cesta do míst, kam slunce nesvítí.