Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Miasmes - Répugnance

MiasmesRépugnance

Garmfrost25.8.2023
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Jednoduchá řezničina hnána nenávistí a punkovým zápalem...

Francouzské drtiče paliček a ničitele strun Miasmes představil ve své recenzi náš pán a vládce Jirka D. Ten hodnotil „ípí“ prvotinu Vermines spíše rozpačitě, což ve mně často vyprovokuje zájem a desku si užiju. Nicméně měl pravdu, předseda. Vermines není nic moc a možná bych šel s bodíky i níž. Po letošní desce Répugnance jsem sáhl více méně hnán zvědavostí, zda se kapela za rok dokáže někam posunout. V sestavě najdete basujícího zpěváka, říkajícího si G. Na tohoto pána jsem už narazil v sestavě zajímavých Ritualization a hlavně v koncertní sestavě Antaeus. Jak to dopadlo? Inu, dá se…

 

Zajisté za hodně může lepší zvuk. Nahrávalo se v multifunkčním studiu Not'ile Studio a mix s masteringem dostal na starosti jistý Neb Xort a jeho věhlasné Drudenhaus Studio (Alcest, Anorexia Nervosa nebo Decline of the I). S ohledem na tato fakta lze čekat zajímavý výsledek. Už při letmém nahlédnutí může výsledný zvukový rozdíl posluchače šokovat. To se nestane, protože Miasmes svému nasypanému blacku promrsknutým deathovou surovostí zůstali věrni. Já na rozdíl od svých kolegů z desky zmiňované Marduk necítím a neslyším, což neznamená, že se nepletu. Oba spolky může spojovat rychlostní řezničina a neúprosnost. Na mysli máme samozřejmě Marduk v dobách Panzer Division Marduk. Od té doby se „Máďa“ dostal do odlišných vod. Miasmes v divokých vodách plují a vcelku se jim daří držet nad hladinou.

 

 

Je jasné, že se stále bavíme o skupině, jakých po světě běhají tisíce. Miasmes se na svém dlouhohrajícím debutu nesnaží o žádné novoty a stylové kotrmelce. Hrnou svou vizi war blacku bez příkras. Vystačí si v sestavě, basa, bicí, kytara a řev. Nic navíc. Žádné kreace, vylepšování či klávesy. Pouze řezničina sedící k lyrice (soudě dle názvů – texty nejsou v promu k dispozici). Skladby jsou natolik jednoduché, že připomínají staré punkové šílence.

 

Problém s deskou v podstatě nemám. Čekal jsem odpad a to není. Répugnance je kousek nad průměrem. Alespoň z mého pohledu. Fans neúprosných masakrů, kteří zamrzli v devadesátkách, budou z prvotiny Miasmes určitě nadšenější než já. Mě v případě takto jednoduché muziky štve stopáž. Podobným deskám sluší kratší délka. Čtyřicet dva minut je v tomto případě až moc. Během hrací doby se začnou skladby slévat a dochází jim dech.

 

repugnance

 

Rád bych pochválil obálku a zpracování digipaku. Hromada lebek, nábojů či nože v černobílém provedení od Céline Chemain je o hodně zdařilejší a k desce padnoucí, než ten k Vermines od Sauge Noire. To působilo všelijak, jen ne pěkně. Když se tedy po Répungance ohlédnu a přemýšlím, jak se k desce postavit, je mi v první řadě jasné, že po napsání recenze na album zapomínám. Nebere mě. Špatné není. Je znát, že i za pouhý rok na sobě Miasmes zapracovali. Album má dobrý zvuk, pěkný obal. Ale nebaví mě. Mám podobné masakry rád, ale Miasmes mě nenadchli. Jsem zvědavý na vaše reakce. Věřím, že si své příznivce Répunance určitě najde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky