Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzské drtiče paliček a ničitele strun Miasmes představil ve své recenzi náš pán a vládce Jirka D. Ten hodnotil „ípí“ prvotinu Vermines spíše rozpačitě, což ve mně často vyprovokuje zájem a desku si užiju. Nicméně měl pravdu, předseda. Vermines není nic moc a možná bych šel s bodíky i níž. Po letošní desce Répugnance jsem sáhl více méně hnán zvědavostí, zda se kapela za rok dokáže někam posunout. V sestavě najdete basujícího zpěváka, říkajícího si G. Na tohoto pána jsem už narazil v sestavě zajímavých Ritualization a hlavně v koncertní sestavě Antaeus. Jak to dopadlo? Inu, dá se…

Zajisté za hodně může lepší zvuk. Nahrávalo se v multifunkčním studiu Not'ile Studio a mix s masteringem dostal na starosti jistý Neb Xort a jeho věhlasné Drudenhaus Studio (Alcest, Anorexia Nervosa nebo Decline of the I). S ohledem na tato fakta lze čekat zajímavý výsledek. Už při letmém nahlédnutí může výsledný zvukový rozdíl posluchače šokovat. To se nestane, protože Miasmes svému nasypanému blacku promrsknutým deathovou surovostí zůstali věrni. Já na rozdíl od svých kolegů z desky zmiňované Marduk necítím a neslyším, což neznamená, že se nepletu. Oba spolky může spojovat rychlostní řezničina a neúprosnost. Na mysli máme samozřejmě Marduk v dobách Panzer Division Marduk. Od té doby se „Máďa“ dostal do odlišných vod. Miasmes v divokých vodách plují a vcelku se jim daří držet nad hladinou.

Je jasné, že se stále bavíme o skupině, jakých po světě běhají tisíce. Miasmes se na svém dlouhohrajícím debutu nesnaží o žádné novoty a stylové kotrmelce. Hrnou svou vizi war blacku bez příkras. Vystačí si v sestavě, basa, bicí, kytara a řev. Nic navíc. Žádné kreace, vylepšování či klávesy. Pouze řezničina sedící k lyrice (soudě dle názvů – texty nejsou v promu k dispozici). Skladby jsou natolik jednoduché, že připomínají staré punkové šílence.

Problém s deskou v podstatě nemám. Čekal jsem odpad a to není. Répugnance je kousek nad průměrem. Alespoň z mého pohledu. Fans neúprosných masakrů, kteří zamrzli v devadesátkách, budou z prvotiny Miasmes určitě nadšenější než já. Mě v případě takto jednoduché muziky štve stopáž. Podobným deskám sluší kratší délka. Čtyřicet dva minut je v tomto případě až moc. Během hrací doby se začnou skladby slévat a dochází jim dech.

Rád bych pochválil obálku a zpracování digipaku. Hromada lebek, nábojů či nože v černobílém provedení od Céline Chemain je o hodně zdařilejší a k desce padnoucí, než ten k Vermines od Sauge Noire. To působilo všelijak, jen ne pěkně. Když se tedy po Répungance ohlédnu a přemýšlím, jak se k desce postavit, je mi v první řadě jasné, že po napsání recenze na album zapomínám. Nebere mě. Špatné není. Je znát, že i za pouhý rok na sobě Miasmes zapracovali. Album má dobrý zvuk, pěkný obal. Ale nebaví mě. Mám podobné masakry rád, ale Miasmes mě nenadchli. Jsem zvědavý na vaše reakce. Věřím, že si své příznivce Répunance určitě najde.