Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Miasmes - Vermines (EP)

MiasmesVermines (EP)

Jirka D.29.9.2022
Zdroj: CD v jewel case (# AO-188) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Ostrý, přímočarý a poměrně dost zaměnitelný black metal.

Black metalu se evidentně daří v každé době a zcela bez ohledu na trendy a módu neustále vznikají nové kapely, které kašlou na jakýkoliv jiný smysl existence než načechrat peří někomu, koho si právě vezmou na mušku. Křesťanům zvláště. Přiznám se, že když jsem poprvé viděl obal debutního EP Vermines (v překladu havěť), napadlo mě několik myšlenek, z nichž žádnou bych neoznačil za povzbudivou vůči trojici C., K. a G. Právě takhle se titulují pánové stojící za kapelou Miasmes, která se rozhodla použít ten hluboce odvážný rouhačský motiv, který ale není zas tak hluboce odvážný a rouhačský jako kdysi jedna obálka časopisu Charlie Hebdo. Taková je dnešní Francie.

 

Historie kapely je velmi krátká, začala se psát v roce 2021 a jak už bylo uvedeno, dnešní krátkometrážní počin (23 minuty) je první signál světu ohledně hudebního směřování. Díky metalové encyklopedii lze dohledat, že minimálně pánové K. (Karl Dallara) a G. (Krig) za sebou mají bohatší hudební zkušenosti, z nichž ty aktivní sestávají především z jejich dalšího, tentokrát pouze dvoučlenného projektu Mhorn (ZDE). Dle informací jde o death black metal s prozatím jedinou nahrávkou Odium Hominis v rozsahu EP z roku 2020. Zkoušet to nebudu.

 

Miasmes band

 

Jejich inkarnace v podobě Miasmes s bubeníkem v zádech je ryzí black metal urputného ražení, který kolega Coornelus na Fobii připodobnil třeba k Marduk a osobně nemám žádné ambice na tomto přirovnání cokoliv měnit. Hrají přímočaře, ostře, poměrně rychle, využívají silně abrazivní vokál a rytmicky to mlátí hlava nehlava. První dojem bych popsal asi tak, že Miasmes působí velmi přesvědčivě a přesvědčeně. Nekompromisní tah na branku a zručné řemeslné provedení jdou ruku v ruce po celou hrací dobu a tahle stabilní laťka je něco, co lze bez uzardění označit za slyšitelnou přednost. Pro mě až velmi překvapivě není z této laťky upuštěno ani v dlouhých skladbách, které v jednom případě přesahují na poměry žánru nadstandardních šest minut, a přitom mi jako posluchači nepřijde, že bych se nudil nebo cítil polevení tlaku. V tomto ohledu dobrý.

 

V dalších ohledech to bude ohraná písnička o tom, jak Miasmes hrají ohranou písničku. Čekáte-li jakýkoliv závan osobitosti, svébytného rukopisu nebo seznam zajímavých hudebních myšlenek, zůstane civět na čistý list papíru a budete přemýšlet, co byste na něj napsali. Za mě nic. Miasmes jsou pro mě jako občasného návštěvníka v blackmetalových katakombách zcela zaměnitelní, což by mi možná kolega Bhut potvrdil seznamem dalších tři sta padesáti podobných kapel, anebo naopak vysvětlil, jak hluboce jsem mimo. Možné je cokoliv.

 

 

Dostatečně abrazivní a žánrově syrový je i zvuk nahrávky, který se úspěšně vyhýbá spodním frekvencím a v největší síle hraje ve středech a výškách, což tak nějak koresponduje s obecným přesvědčením, že muzika tohoto typu má drásat v uších a připomínat řezání plechu. Není to příjemný poslech, ale odhaduju, že záměr byl přesně takový – aby to nebylo příjemný. A aby nároční labužníci pocítili, zač je toho loket. Budiž, i já si občas dávám na gramofon jednu nejmenovanou desku od Darkthrone, byť je to strašná hrůza. Ale mám ji rád. Ohledně Miasmes to vidím na zdatný průměr, minimálně hudbou, která v tom krátkém množství je tak akorát. Delší čas bych to nedal. Naopak na chudobném provedení cédéčka by se mohlo do příště zapracovat (náhled ZDE), zvlášť když vím, jaké parády z jejich vydavatelství lezou na svět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky