Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Máme rádi kozy. My, muži, máme rádi kozy. Ale všichni (ať už to, či ono pohlaví), kteří holdujeme černobílým obrázkům, černobílé hudbě a jsme zlá populace až na půdu, máme rádi kozly. Pěkně rohaté, ušaté s dlouhým vousem a mrazivým pohledem. Ne jinak tomu má i německá sebranka, která se rozhodla kozy rovnou dojit a to strojem. Milking The Goatmachine představují své čtvrté album Stallzeit.

Death, grind a snad i black, který tato maskovaná banda hraje, není průkopnický, není objevný a vůbec nemá potřebu se chvástat. Jedou prostý bordel v rychlém rytmu a víc netřeba vysvětlovat. Nehrají si na žádné ultra zlé maniaky, spíše naopak si z podobných zastánců střílí. Už jen ta vyloženě kozí imidž je svým způsobem pro smích a zároveň geniální. Výsledek se nepodobá ani mléku, ani bobkům, nýbrž obstojně zhmotněné parodii ukazující vztyčená kopyta všem, kdož v ně věří. Alespoň takhle parodicky vnímám tuto kapelu já.

Stallzeit je silnou dávkou energického drinku, který v běžné sámošce nekoupíte. Není to žádná podpultovka, kterou byste mohli najít u vietnamských samoživitelů majících jakýsi koloniál. Tahle vitamínová bomba se totiž nepožívá, natož aby ji někdo zkoušel vstřebat nitrožilně. Tento produkt se vkládá do elektronických přístrojů, jehož hlavní funkcí není mučit sousedy, ale užívat si orgasmus z hudby plynoucí. To, o čem tady celou dobu melu, je prachobyčejný výtvor muzikantů. Muzikantů, kteří se baví na náš účet. To jim přece nemůže nikdo zazlívat. Zvláště když ten humor se ani humorem nejeví. Projev, který uniká skrze vteřiny tohoto alba, zní naopak velice přesvědčivě a svérázně. Sveřepé kozičky a zanícení kozlíci prožívají jistou formu svátku a mají pádný důvod, proč slavit. Stallzeit je ódou na jejich existenci a odvěkou nepostradatelnou roli po boku něčeho tak pitomého, jako je člověk.

A teď zase trošku vážněji. Co rozhodně zvedne každičkou bradku od pastviny, jsou už první vteřinky této přetlakované, nadupané nahrávky. Přetlak se projevuje svým žánrovým rozptylem, jež pohlcuje výše zmíněnou trojici extrémních stylů – tedy black, death a grind. Z nich největší podíl zastupují poslední dva jmenované žánry. V žádném případě se nepolevuje. Odpočinek je zakázaný a být tohle sport, z reproduktorů zazní hláška o zakázaném uvolnění. Na sport ale kozy házej bobek a tak se raději podívejme na to, co nám nabízejí na letošní desce. Krom již x-krát omílaného připodobňovaní hudby k válcovnám plechu si můžeme vyposlechnout roztodivná intra, z nichž to nejkrásnější má skladba When A Goat Loves A Women. A abych nezapomněl, drobátko té atraktivnosti ukrývá bonusová skladba. On si totiž po patnácti vyhlazovacích sbíječkách člověk potřebuje trošku orazit. Takže by byla vhod nějaká volnější srágora. Ale kdepak, jako vyložená třešnička se tu nenápadně krčí Ace Of Spades. No, co dodat? Snad jen to, že koza sežere všechno. Sežerme tedy i my to, co nám nabídla. Tahle porce za to stojí.