Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro obskurní francouzské vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions mám celkem slabost. Však se pod střechou jeho chaloupky k sobě choulí nejedno zajímavé jméno, ať už se bavíme třeba o Au-Dessus, Moonreich či Cult of Erynies. Oblast jejich zájmu jsou hlavně formy black metalu, které moji pravověrní křivákoví přátelé obvykle označují za 'post píčoviny' a šíře jejich stáje je sice menší, ale o to přístup srdnatější. Vzhledem ke stejné zemi původu a zaměření na francouzský blackmetalový zvuk, není divu, že Hyrgal parkuje koně právě v jejich garáži.

Pravděpodobně můj dobrý vztah k tomuto vydavatelství v kombinaci s kladným přijetím, které se kapele dostalo ve tři roky staré Garmově recenzi (hír) jejich debutové nahrávky Serpentine, stojí za tím, že se tahle hudební trojice dostala na můj list k dalšímu důkladném průzkumu. A než na něj došlo, stihla loni vydat již desku novou, zovající se Fin de règne. Jakožto pravý dědic foglarovských hodnot s pohledem Dušína, ústy Rychlonožky a vlasy Jindry Hojera jsem zabrousil na Bandcamp nasypat pár šekelů do kapelní kasičky za digitální kopii, načež jsem málem vyletěl z bot. Víc než 18 éček za digitální formát je teda neskutečné židobraní, u kterého se mi slušně brousila gilotina. Pro ty, co nejsou zběhlí v tomto způsobu distribuce vězte, že obvyklá cena za nahrávku v tomto formátu se pohybuje někde kolem osmi až deseti eur a kupříkladu dostupná alba daleko známějších Svart Crown, ve kterých hraje protagonista Hyrgalu, se takto prodává za lidových 5 šekelů. Začal jsem být tedy upřímně zvědavý, co se pod tímhle malým pokladem skrývá. Bohužel dojení účtu pro pořízení desky byl asi ten nejintenzivnější moment, který jsem s ní strávil.

Hyrgal je krom této kapely i pseudonym hudebníka Clémenta Flandroise, který tahá za nitky od jejího vzniku, nicméně většinu svého hudebně aktivního období strávil v roli kytaristy právě Svart Crown. Svému srdečnímu projektu ze začal opět věnovat aktivně až v posledních čtyřech letech, jakkoli se jeho vznik datuje až k roku 2007. Jeden by si řekl, že potřeba aktivace spícího zvířete vyplývá nejspíše z nějaké konkrétní vize, tvůrčího přetlaku či přemíry inspirace. Bohužel druhé album spíše zní jako potřeba vypadnout z baráku. Fin de règne se totiž za celou svou dobu nedaří vybudovat prakticky žádný silnější motiv. A to jsem to album přezouval zleva doprava opravdu důkladně.

Jak se poprvé praští do kytar, okamžitě poznáte, v jakém údolí se nacházíte. Tady o žabí kvakot nezavadíte a stáje utvářejí s jatkami šedavé dvojdomí. Inu Francie. Kytary drnkají v nenaplňující disharmonii, bicí to sypou jak do míchačky a vokál velmi nespokojeně chrčí výhradně ráčkované blasfémie. Samotný hlasový projev je obecně nejsilnější stránkou desky. Má sílu, není skuhravý, ale zato hodně nasraný a ta francouzština mu dodává takovou chlíváčtější patinu. U některých vygrowlovaných "fois" jsem si vzpomněl i na dříve legendární francouzskou buznu (a dneska nácka) RMS Hreidmarra a to znamená vždycky dobro. Na rozdíl od něj Hyrgal ovšem nedemonstruje žádnou vokální versatilitu a zůstává po celou desky ve stejných konturách. Na konci nahrávky se sice dočkáme pár překvapivých výdechů i čistých částí, ale ty působí jako od někoho jiného, mají odlišný zvuk a jsou do nahrávky jinak namixovány.

Kde nahrávka vyhoří nejvíce, je v oblasti kytar. A hned potom bicích. Vzhledem k tomu, že krom celkem tajné basy a pár vzácných samplů, již dalších nástrojů neuslyšíme, říká si to o průšvih. Tohle je sice subjektivní oblast, ale za sebe mohu říci, že nějaký zajímavý riff jsem zde nenašel ani s lucernou. Snaze o poctivé kytarové stěny pak ředí maltu často přeřvané bicí, jež nástroje přehlušují a které většinou nedělají nic zajímavějšího nad rámec obvyklé sypačky.

Nejednou mě na albu zaujalo, jak dlouho se táhne vyloženě plochý hudební moment, který nic nenabízí a vzbudilo to ve mně podezření, že tak dlouho trvá z důvodu, aby se dostihl dořvat celý text sloky. Bohužel s mojí jazykovou výbavou nejsem schopný proniknout do tajů významů francouzkého chropotu a ohledně témat, které má třeba album zpracovávat, jsem po internetech žádné informace nenašel. Skrývá-li se tedy za deskou nějaký mohutný tematický koncept, omlouvám se mu. Pod okovanými botami mého kritického pera by však každopádně nemělo zaniknout, že druhé album Hyrgal nepovažuji za vyloženě špatné či nedej bože nevkusné. Akorát při současném hudebním výběru je prostě redudandní a může sloužit tak maximálně jako doplnění obrazu určitého typu black metalového zvuku.