Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Milking The Goatmachine - Stallzeit

Milking The GoatmachineStallzeit

Bhut15.5.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Podojit kozu strojem není žádný med. Je zapotřebí hodně energie, agrese a u výsledku se trošku i zasmějeme. Na konci jsme sice vysílení zatínáním všemožných svalů, ale jsme naprosto spokojeni. To přece očekáváme, ne?

Máme rádi kozy. My, muži, máme rádi kozy. Ale všichni (ať už to, či ono pohlaví), kteří holdujeme černobílým obrázkům, černobílé hudbě a jsme zlá populace až na půdu, máme rádi kozly. Pěkně rohaté, ušaté s dlouhým vousem a mrazivým pohledem. Ne jinak tomu má i německá sebranka, která se rozhodla kozy rovnou dojit a to strojem. Milking The Goatmachine představují své čtvrté album Stallzeit.

 

Death, grind a snad i black, který tato maskovaná banda hraje, není průkopnický, není objevný a vůbec nemá potřebu se chvástat. Jedou prostý bordel v rychlém rytmu a víc netřeba vysvětlovat. Nehrají si na žádné ultra zlé maniaky, spíše naopak si z podobných zastánců střílí. Už jen ta vyloženě kozí imidž je svým způsobem pro smích a zároveň geniální. Výsledek se nepodobá ani mléku, ani bobkům, nýbrž obstojně zhmotněné parodii ukazující vztyčená kopyta všem, kdož v ně věří. Alespoň takhle parodicky vnímám tuto kapelu já.

 

Stallzeit je silnou dávkou energického drinku, který v běžné sámošce nekoupíte. Není to žádná podpultovka, kterou byste mohli najít u vietnamských samoživitelů majících jakýsi koloniál. Tahle vitamínová bomba se totiž nepožívá, natož aby ji někdo zkoušel vstřebat nitrožilně. Tento produkt se vkládá do elektronických přístrojů, jehož hlavní funkcí není mučit sousedy, ale užívat si orgasmus z hudby plynoucí. To, o čem tady celou dobu melu, je prachobyčejný výtvor muzikantů. Muzikantů, kteří se baví na náš účet. To jim přece nemůže nikdo zazlívat. Zvláště když ten humor se ani humorem nejeví. Projev, který uniká skrze vteřiny tohoto alba, zní naopak velice přesvědčivě a svérázně. Sveřepé kozičky a zanícení kozlíci prožívají jistou formu svátku a mají pádný důvod, proč slavit. Stallzeit je ódou na jejich existenci a odvěkou nepostradatelnou roli po boku něčeho tak pitomého, jako je člověk.

 

A teď zase trošku vážněji. Co rozhodně zvedne každičkou bradku od pastviny, jsou už první vteřinky této přetlakované, nadupané nahrávky. Přetlak se projevuje svým žánrovým rozptylem, jež pohlcuje výše zmíněnou trojici extrémních stylů – tedy black, death a grind. Z nich největší podíl zastupují poslední dva jmenované žánry. V žádném případě se nepolevuje. Odpočinek je zakázaný a být tohle sport, z reproduktorů zazní hláška o zakázaném uvolnění. Na sport ale kozy házej bobek a tak se raději podívejme na to, co nám nabízejí na letošní desce. Krom již x-krát omílaného připodobňovaní hudby k válcovnám plechu si můžeme vyposlechnout roztodivná intra, z nichž to nejkrásnější má skladba When A Goat Loves A Women. A abych nezapomněl, drobátko té atraktivnosti ukrývá bonusová skladba. On si totiž po patnácti vyhlazovacích sbíječkách člověk potřebuje trošku orazit. Takže by byla vhod nějaká volnější srágora. Ale kdepak, jako vyložená třešnička se tu nenápadně krčí Ace Of Spades. No, co dodat? Snad jen to, že koza sežere všechno. Sežerme tedy i my to, co nám nabídla. Tahle porce za to stojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky