Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ruins Of Beverast - The Thule Grimoires

The Ruins Of BeverastThe Thule Grimoires

Victimer9.3.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Čistější a schůdnější cesta zlověstnou Ruinou. Ta dnes víc polyká prach doom metalu a rozeznívá se k širšímu objetí.

Po výborném, šamanismem provoněném opusu Exuvia, se Alexander von Meilenwald nijak nevyčerpal a už loni se se svým totemem zla The Ruins Of Beverast aktivně podílel na dvou splitkách. Nejdříve se neodvažoval kráčet po masových hrobech spolu s doomovými Mourning Beloveth, a netrvalo dlouho a už se tetelil na jednom disku s podobně stiženými misantropy Almyrkvi. Ona cesta celou diskografií The Ruins Of Beverast funguje na bázi sbírání zakázaného ovoce, hlubokého ponoru někam, kam je zapovězeno chodit a přitom si vysnít své zlé předtuchy až do podoby reálných obrysů. The Ruins Of Beverast jsou ve skutečnosti mocným chrámem, děsivým sídlem atmosférické temnoty oscilující na hraně zhrzené krásy a surového podzemí, odkud vyvěrá do chodeb panství něco velmi osobitého.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/trob.jpg


Každá nová nahrávka The Ruins Of Beverast, či už jen podíl na ní, je svátkem. Po dvou splitkách nastal čas na regulérní album, které na konci ledna pod názvem The Thule Grimoires vyšlo klasicky u Ván Records. Pokud jsem u Exuvia zmiňoval na poměry kapely jisté vyklidnění a až meditační rozměry zkázonosné tvorby, novinka na tyto atributy směle navazuje. Civilněji a bez nutné magie. The Thule Grimoires je v podstatě ještě klidnějším, melodičtějším a doomovějším albem, než byl jeho předchůdce. Jde ve všem tom otevření ještě dál a stoupá do výšin. I když to i na něm často až nepěkně vře, celkově je to ta nejvíc krotká nahrávka za celou éru kapely. Jistému vystoupení z hlubin země pomáhá také častější užití čistého vokálu a někdy až překvapivě táhlých míst. A vůbec to nevadí.


S The Ruins Of Beverast je to vždycky na dlouhé večery o samotě, na tom se nic měnit nebude. Rukopis starého harcovníka má svůj lesk a působí nezničitelně. Tečka. I když nová deska pokračuje v tradici jisté volnosti a rozkročení se nad jámou pekelnou, pořád je to deska, ke které lze vzhlížet. Je to další level expanze typicky prorostlého soundu. Jen to zlověstné mručení nerezonuje zdmi paláce, ale levituje chodbami a krájí představy a sny přímo do hlavy. A ty jsou stále na bázi komatu veškeré naděje v dobré pořízení. To ráčej zapomenout, tady usilovně strašá i v roce 21!

 


Větší přístupnost a melodie The Thule Grimoires nejsou krokem vedle. To podstatné, svérázná hra s atmosférou a obskurní majestát, se totiž nemění. Ano, kapela je dnes blíže doom metalu než kdy dříve, u závěrečné skladby Deserts to Bind and Defeat můžeme mluvit i o gotice, ale tuhle čistější cestu metalové epiky pořád překrývá tíha tmy a pochybností, zda další krok nebude zároveň tím posledním. V The Ruins Of Beverast pořád rezonuje zlá aura, chorobná touha po zvráceném a v nechutenství obrácené prahnutí po smyslnosti. Ráz alba dává úvodní trojice opusů Ropes into Eden, The Tundra Shines a Kromlec'h Knell. Je v nich obsaženo vše typické i ona větší lehkost a přehlednost. Současné rozpoložení souboru. Místy falešný vokál zejména na konci The Tundra Shines může vadit, ale taky upomíná na primitivnost a zachování podzemního přístupu, než aby se to celé zvrhlo v krystalickou péči o každý detail. To divoké zvíře uvnitř musí zůstat zachováno. I když po syntetickém předělu Mammothpolis album bodne do zad už jen místy. Anchoress in Furs má tyhle ambice, zní velmi efektně, ale časem taky zkrotne, prosní se. A sluší jí to.

 

 

Celé album asi neodzbrojí jako Exuvia, které šlo víc do hloubky a žádalo si důkladnější přístup, v tomto aspektu je novinka obyčejnějším dílem. Dává nám čichnout k novému rozměru, aniž by zněla jalově a vypočítavě. A to se cení. I když pár zasvěceným může nové znění přijít příliš čitelné, osobně si myslím, že i The Thule Grimoires disponuje mimořádně kreativním hledím do sfér atmosférického metalu, ať už je jeho poloha či definice jakákoliv. Zkažené jádro a dřeň v tom pořád hraje hlavní roli. Jsem znovu nadmíru spokojen a mám před sebou album, které mi z přehrávače jen tak neuteče.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

MCA / 12.3.21 10:02odpovědět

První dojmy byly jakože super, postupem času to ale trochu spadlo. Jsou tam určitě silný, zajímavý momenty, zároveň ale i dost natahované vaty. S odstupem se mi Exuvia jeví jako zajímavější album.

Lomikar / 11.3.21 15:28odpovědět

Po prvním posleších zatím velký příslib. Některé věci mi tam lehce haprují, zejména do rytmu nepadnoucí čistý vokály v první polovině, ale když to chce být silný, silný to fakt je. Líbí se mi i ty 'popovější' momenty. Možná to dělá ta Kropole, ale trochu mi to zní jako poslední desetiletka Rotting Christ na 0,75 rychlosti.

Sarapis / 11.3.21 12:35odpovědět

Já jsem taky spokojen, atmosféra nahrávky je opět hustá, i když ne tak zlověstná. Je to kapku jiné, ale znovu parádní. Pro mě jasná objednávka.

Ho!!! / 10.3.21 18:52odpovědět

Moc pěkná recenze, máš pravdu.

Sorgh / 10.3.21 11:19odpovědět

Album není tak zlé jako to předchozí, ale stejně si mě podmanilo. I přez klidnější vyznění zůstává jedinečné svojí temnotou a dekadentní melodikou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky