Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po výborném, šamanismem provoněném opusu Exuvia, se Alexander von Meilenwald nijak nevyčerpal a už loni se se svým totemem zla The Ruins Of Beverast aktivně podílel na dvou splitkách. Nejdříve se neodvažoval kráčet po masových hrobech spolu s doomovými Mourning Beloveth, a netrvalo dlouho a už se tetelil na jednom disku s podobně stiženými misantropy Almyrkvi. Ona cesta celou diskografií The Ruins Of Beverast funguje na bázi sbírání zakázaného ovoce, hlubokého ponoru někam, kam je zapovězeno chodit a přitom si vysnít své zlé předtuchy až do podoby reálných obrysů. The Ruins Of Beverast jsou ve skutečnosti mocným chrámem, děsivým sídlem atmosférické temnoty oscilující na hraně zhrzené krásy a surového podzemí, odkud vyvěrá do chodeb panství něco velmi osobitého.

Každá nová nahrávka The Ruins Of Beverast, či už jen podíl na ní, je svátkem. Po dvou splitkách nastal čas na regulérní album, které na konci ledna pod názvem The Thule Grimoires vyšlo klasicky u Ván Records. Pokud jsem u Exuvia zmiňoval na poměry kapely jisté vyklidnění a až meditační rozměry zkázonosné tvorby, novinka na tyto atributy směle navazuje. Civilněji a bez nutné magie. The Thule Grimoires je v podstatě ještě klidnějším, melodičtějším a doomovějším albem, než byl jeho předchůdce. Jde ve všem tom otevření ještě dál a stoupá do výšin. I když to i na něm často až nepěkně vře, celkově je to ta nejvíc krotká nahrávka za celou éru kapely. Jistému vystoupení z hlubin země pomáhá také častější užití čistého vokálu a někdy až překvapivě táhlých míst. A vůbec to nevadí.

S The Ruins Of Beverast je to vždycky na dlouhé večery o samotě, na tom se nic měnit nebude. Rukopis starého harcovníka má svůj lesk a působí nezničitelně. Tečka. I když nová deska pokračuje v tradici jisté volnosti a rozkročení se nad jámou pekelnou, pořád je to deska, ke které lze vzhlížet. Je to další level expanze typicky prorostlého soundu. Jen to zlověstné mručení nerezonuje zdmi paláce, ale levituje chodbami a krájí představy a sny přímo do hlavy. A ty jsou stále na bázi komatu veškeré naděje v dobré pořízení. To ráčej zapomenout, tady usilovně strašá i v roce 21!

Větší přístupnost a melodie The Thule Grimoires nejsou krokem vedle. To podstatné, svérázná hra s atmosférou a obskurní majestát, se totiž nemění. Ano, kapela je dnes blíže doom metalu než kdy dříve, u závěrečné skladby Deserts to Bind and Defeat můžeme mluvit i o gotice, ale tuhle čistější cestu metalové epiky pořád překrývá tíha tmy a pochybností, zda další krok nebude zároveň tím posledním. V The Ruins Of Beverast pořád rezonuje zlá aura, chorobná touha po zvráceném a v nechutenství obrácené prahnutí po smyslnosti. Ráz alba dává úvodní trojice opusů Ropes into Eden, The Tundra Shines a Kromlec'h Knell. Je v nich obsaženo vše typické i ona větší lehkost a přehlednost. Současné rozpoložení souboru. Místy falešný vokál zejména na konci The Tundra Shines může vadit, ale taky upomíná na primitivnost a zachování podzemního přístupu, než aby se to celé zvrhlo v krystalickou péči o každý detail. To divoké zvíře uvnitř musí zůstat zachováno. I když po syntetickém předělu Mammothpolis album bodne do zad už jen místy. Anchoress in Furs má tyhle ambice, zní velmi efektně, ale časem taky zkrotne, prosní se. A sluší jí to.