Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dostalo se ke mně velmi zajímavé album zpěvačky Mirky Novak – Malbum. A jelikož je to velmi zajímavý experiment, což se dle obalu CD vůbec nezdá, rád bych o něm napsal něco víc. Ta deska je totiž založena především na vokálních harmoniích, což je úkaz, jaký tady moc často nevzniká. 

Mirka ke zakladatelkou Studia Zpěv Plzeň, má tedy zpěv jako takový doslova v malíku a je to od prvních chvíle znát. Je to holka, co se se svou výukovou metodou dostala až na Berklee College of Music a její spolupráce se světovými jmény je výstavní. Tedy ne co se týká metalu, dnes se budeme opírat pouze o jazz, pop a soul. Ale zpět k desce, na které se Mirka také neobešla bez spolupráce. Hned na třetí skladbě uslyšíme Ridinu Ahmedovou, stejně tak i ve skladbě následující. Na desáté je tu spolupráce s Endru (looping a beatbox) a v neposlední řadě pro rockové a jazzové uši asi nejznámější jméno Zdeňka Bíny (13. skladba). 

Jak deska zní? Mnozí s ní budou mít určitě problém, a to hned od začátku. Je to totiž opravdu čistě vokální koncept, absolutně bez nástrojů, který se vrství ve smyčkách na sebe. Skladby jsou založeny na rytmech, které jsou opět vokální (jako loopy, tak basové linky) a základní kostra je vždy jednoduché rozvíjení původní linky. Malbum se snaží být pestré a částečně se mu to daří. Jednak díky hostům a pak také díky hlasovým polohám, kterých si tu lze vychutnat opravdu hodně. Problém vidím v tom, že i sebevíce pestré vokální hrátky budou stále omezeny hranicí svých možností. Je škoda, že se na desku dostalo jen několik odlišných stylů, které jí přidávají na atraktivitě a jistém typu přitažlivosti. Mluvím zejména o třinácté skladbě Sandesh (se Zdeňkem Bínou, který má k tomuhle stylu také velmi blízko). Zajímavá je i poslední, naprosto minimalistická věc MTU.

Poslouchám mnoho stylů, mnohé z nich jsou hodně závislé na silném vokálním umění. Někdy je pro silnou desku potřeba instrumentálních nástrojů, i kdyby měly být v naprosto intimní roli. Ale nikdy tam nechybí. Obdivuji tuhle odvahu přijít s deskou, která funguje na smyčkách a dobře vybraných hostech, kteří tohle umí rozvést. Mirku bych srovnal s mým oblíbencem Dub FX, který jede na pedálech a vokálních performancích a je tomuhle hodně blízko. Jeho desky mají ale to, co Malbum nemá – energii a barvitost, kterou tomu dokázal dát a jistou punkovou neurvalost, kterou sem přenesl z vystupování na ulicích po celém světě. A takový člověk pak dokáže rozparádit dvacet tisíc lidí jen s pedály a mikrofonem (byl jsem u toho). Já vím, že Malbum je svým způsobem osobní vesmír, který není vesmírem Benjamina Stanforda (Dub FX), beru to v potaz. Tím vším chci říct, že většina skladeb jede na podobných rytmech a podobně sesmyčkovaných vokálech, kdy v polovině už máte pocit, že jste slyšeli všechno. Což je škoda, protože z toho cítím potenciál, který by se dal rozvinout daleko víc. 

Na konec si myslím, že ta deska je rozhodně hodna doporučení, protože je i přes mou lehkou kritiku výborně podaná a je prostě originální. Obal i vnitřek CD edice trochu matou tělem, protože nekoresponduje s obsahem desky, čekáte trochu jiný žánr. Lehce to provokuje, sází na právě na barevnost, která je paradoxně právě tím, co té desce ve finále trochu chybí. 

Fotky jsou z mého foto-archivu, za CD moc děkuji Ricardovi z AMPromotions.