Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Boris jsou nezmaři, to se všeobecně ví. Nikdy není dobré dopředu pást po takové či makové orientaci jejich smyslně různorodých choutek, protože to je dost dobrý předpoklad pozdějšího klepání na čelo. Pop music místo chrastivého hardcoru a klikatící se psychedelie ukrajující další dílek života bigbítové roviny. Zrovna tyhle proměny mohou být tím, co kazí všeobecný odhad. Jako rozhodně dobrý příklad můžeme vzít dvě u nás recenzovaná alba, poslechově přítulné Noise a o dost těžší kus na vstřebání Dear. Názvy těchto dvou nahrávek jsou pak zcela výmluvné. Jako by symbolizovaly, že v případě Boris je hluk to krásné a to krásné ve skutečnosti zanechává razantní stopy bolesti hlavy. Asi to tak bude...

Dost však tlachání na téma, čím Boris jsou, byli a mohli by být. Aktuálně dali do oběhu lehce přes dvacet minut muziky plačtivě nazvané Tears E.P. Jedná se o pop-rockovou variaci na japonský způsob, kdy se Boris zhostili role hitmakerů a provoněli nahrávku sladkými melodiemi. Samozřejmě i s pár experimenty, bez těch by to stejně nešlo. Jinak ovšem kapela funguje v převlecích za ty hodnější a vlezlejší chlapce, na které lze v médiích narazit o poznání snadněji, než na zarudlé trýzniče strun a promované inženýry elektronických vibrací. Fuj, tyhle divné chlápky dneska necháme stranou.

Úvod a závěr EP patří stejné skladbě, akorát nejprve jde o zpívanou a posléze o instrumentální verzi. Pohyb mezi startem a cílem mají pod palcem dva covery a skladba U Fu Fu, kterou jsem zatím nikde jinde nevystopoval, ale konkrétně na discogs.com jsem vyváděn z omylu. To ovšem v tuto chvíli není podstatné. Důležité je, že právě tahle věcička a předělávka To The Beach mají status malého krátkého pohonu tohoto malého krátkého alba.

Když to totiž vezmu kolem a kolem, je to právě druhá a třetí věc, co mi našeptávají, že tahle skromná anabáze není jen vyloženě zbytečným plivnutím do vody. Ve zbytku nahrávky sice koluje jistý druh zábavy, ale v tomto případě spíš podřadné. Těžko se radovat z prkotin typu Peaches (mimo to, že při troše představivosti lze slyšet pičus a brát to jako výsměch lidem tohoto typu), byť se pod taktovkou všehoschopných Boris mohou jevit jako veselé a hravé. Ano, mohou. Ale při vší úctě, potrhat smíchy se u toho zrovna nechystám.

A to je všechno. Nic víc není třeba hledat, nic víc není třeba zkoušet. Boris se proměnili v japonské populární umělce a protože jsou šikovní, tak jim sluší i tahle tvář. To bezpochyby ano. Celkově je to ale tohle EP jen taková malá hračka na pár chvilek. A ta se za chvíli omrzí.