Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Až je mi hloupé začít recenzi nové desky islandských Misþyrming Algleymi povzdechnutím či zamyšlením se nad tím, jak je novinka melodická a jak jsem nepočítal se směrem, kterým se Misþyrming bude ubírat. Stejně jako každý, kdo byl z prvotřídního debutu Söngvar elds og óreiðu u vytržení, i já vyhlížel následovníka s nemalým očekáváním. Z Islandu se stala velmoc s patentem na úspěch. Prakticky každá tamní blackmetalová horda vydala debut a hned se stala hvězdou ranku. Ať už zaslouženou či nikoliv, na rozdíl od Svartidauði, kteří slávu islandské scény mají takříkajíc na svědomí a jejichž hudba patří mezi to nejsvébytnější, co temná scéna nabízí a obdiv světa si bezesporu zaslouží bez diskusí. Nicméně vraťme se k aktuální nahrávce Misþyrming, která rozdělila fans na dva tábory. Jedni je zavrhli, protože islandský black je přece ten zlý a hnusný a druzí si konečně uvědomili, že elitnost islandské scény spočívá nejen v originalitě, ale rovněž v nevyzpytatelnosti.

Já se rovněž ušklíbl nad místy dosti chytlavou melodikou Algleymi. Skoro jsem se rozesmál, když jsem si vzpomněl na druhou desku Sinmary, která je rovněž silně atmosférická. Ještě pár takových nečekaných vývojů a s aurou zla, mlhy a zahuhlanosti je amen. Napadlo mě, že si islandské kapely nalákaly ty nejzlejší fans a nyní je fackují příjemnými harmoniemi. Patřím mezi ty, komu ono obskurno imponuje, avšak obdivuji interprety, kteří se nedají zlákat předpoklady a laciným zařazením se do stájí. Misþyrming jsou právě tací. Ostatně, oprostíme-li se od melodií a přívětivosti, zjistíme, že se jedná pouze o masku, pod kterou zuří bouře rozporuplnosti. Melodie mají posluchače nalákat, ale složitost kompoziční mozaiky je zrádná a je třeba se vydat na delší cestu.

Pozastavovat se nad jednoznačnou skladatelskou šikovností i instrumentální zdatností, je v případě sestavy Misþyrming zbytečné. Pánové i přes svůj nízký věk stačili ve svých ostatních kapelách (Naðra, Carpe Noctem, Skáphe atd.) vyrůst v umělce, kteří si v klidu mohou dovolit jít vlastní cestou překážka nepřekážka. Když si tyhle souvislosti uvědomíme, není se pak možné divit aktuálnímu rozpoložení Misþyrming. Člověk ani nemusí být kdoví jak trpělivý, aby si nevšiml růstu nahrávky a jejího rozkvétání. Ta není ani přehnaně složitá. Naopak, řekl bych, že je příjemná na poslech. Ta příjemnost je cestou k podstatě desky. Rockové postupy neshazují blackovou náturu a naopak. Deska je pestrá i rytmicky. Blasty se mění v hravou hru s přechody a činely. Nechci a ani nebudu se zaobírat detaily, co kdy a kde se hraje. Algleymi je natolik rafinovanou deskou, že chytíte-li se jednoho nástroje, ostatní vaši pozornost nenechají na pokoji. Mezi stavebním kamenem nahrávky nechybí ani disonantní bestialita debutu, ale uslyší ji pouze ten, kdo se nedá odradit zhoubnými nánosy éterických trylků.

Moje první procitnutí vyprovokovala instrumentální Hælið ohromující silou starého pohanství a nekryté krásy. Druhé procitnutí mi způsobila předposlední Alsæla, kdy jsem si uvědomil, že z této pasti jen tak neuniknu. Skladba sviští, melodie sólové kytary se do vás zarývají, stejně jako slova D. G.

Ó, góði Guð, mér líður svo vel

og ég vil meira, já, meira!

Ej, to je krásně na světě! Ne vážně, moc radosti mi Algleymi přineslo a doufám, že ještě dlouho přinášet bude. Kdyby přišlo druhé zlo jako Söngvar elds og óreiðu, asi bych se nezlobil a užil si ho, ale že Misþyrming narostou taková křídla, jsem tedy nečekal a je to skvělý pocit! Rád se nechávám překvapovat a ještě víc rád nechávám taková díla působit na svoji představivost. Té moji pomohly nejen texty, ale jednoduchý, leč silný motiv obálky. Vím, jsem snílkem, co se bez problému dostane na Měsíc nebo na mořské dno, ale Algleymi se to podaří i s mnohem přízemějším myšlením. Misþyrming hrají black metal nové generace se vším všudy, ale myslím, že osloví i nejednoho otevřenějšího dědka jako jsem já.