Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Já si teda říkám, zdali jsem před čtyřmi roky ty Misþyrming náhodou nějak nemisinterþretoval. Na tehdejší album Algleymi totiž stále vzpomínám jako na velmi podařeného zástupce islandského melodického black metalu, kde si někdo dával jo záležet na tom, aby každý riff patřičně vyzněl a nejedna pasáž si šla v klidu hvízdnout. Právě v té přístupnosti desky, aniž by se zbytečně trhaly blackmetalové kořeny, jsem viděl ten ideální balanc mezi tvůrčím přetlakem a agresivním jádrem. Zkrátka jsem si myslel, že ta melodika je to, co chtějí dělat. No a teď čtu vyjádření zakládajícího člena, pana D.G., že jakože tentokrát né, že nová deska je o tom zachovat ryzí tvar klasického black metalu bez jakýchkoli kejklí. Zanechat bláhových pokusů žánr někam pozvednout a prostě s tím kladivem z černýho kovu jenom někoho fláknout do ksichtu. Ono co si asi myslíte, že znamená to "hamri" v názvu? 

Když kapela, přes jejíž přístupnost jste dříve mohli nalákat na koncert i lidi, co normálně black metal nemají v popisu práce, se najednou rozhodne, že bude jakože nekompromisní, tak to trochu zavání tím, že po dvou letech neúspěšného psaní notiček a porovnávání nápadů někdo prostě zařval "To prcám! Prostě to tam budeme ládovat!" a pak jenom stačí upravit připravený promo text. A ze začátku jsem tomuto podezření šel trochu naproti. Ta deska mě totiž vůbec nedokázala chytit. Sype to, ten zvuk vás pojme a je patřičně hutný, ty riffy, kolem kterých se to točí, nejsou úplně z prdele, ale zároveň to nikam zajímavě nevybočí, drží se to strašně při zdi a když se soustředíte na bicí, dělají prostě stokrát jinak to samý.

První tři písně ze šesti jakoby se snažily naplnit přesně ten příslib daný kapelou. Je to bezprostřední, agresivní a s jasně danou náladou. Jde v tom slyšet ta snaha o zachování toho neuklizeného živého koncertního zážitku, kterým se Misþyrming na tomto albu také zaklínají. První song dokonce podezírám z toho, že má ve svém nástupu a následném držení jedné kytarové linky v cestě napříč brutální hlukovou koulí tendence vyrovnat se nepřekonatelnému loňskému otvíráku alba There's Always Blood at the End of the Road od Wiegedood, čemuž rozumím, protože kdybych měl blackmetalovou kapelu, tak se dnem i nocí nepokouším o nic jinýho. Ale tenhle track tím nabídl nepohodlné srovnání, protože představuje tu skutečně věrohodnou odpoutanou agresi, která z těch nástrojů ždíme ten pot a tu krev. Protože v něm nikdo zjevně neuvažoval, jak by měl znít nebo čeho tím chce kapela dosáhnout. Wiegedood to tak dobře zní, protože jsou regulérně strašně nasraný. Tak, jak Misþyrming chtějí být. 

Druhá a třetí píseň jedou všehovšudy v podobném gardu, načež zlom nastane až v polovině desky u čtvrtého songu, kdy se kapela v mých očích vrátí konečně do tenat, kterým rozumí daleko lépe. Tedy střední tempa, výraznější melodie a hlavně už se kluci přestávají stydět za nějaké budování atmosféry, ba dokonce se probudí až do té doby odpočívající klávesy. Zvláštní intermezzo Blóðhefnd je epická, takřka soundtracková skladba, která dokazuje, že kapela opravdu disponuje nějakým kompozičním umem a funguje jako ideální úvod k takřka desetiminutovému zavíráku Aftaka, ve kterém se v téměř ideální konjunkci setkávají obě strany mince této desky - song je agresivní, nařvaný, ale zároveň má čitelnou strukturu a pečlivě dávkuje zvolené motivy a nápady. 

Misþyrming se na Með hamri pokoušejí dostat do ligy kapel, kterým během koncertů přepadávají fanoušci z kotle před pódium po hlavě do kopáků. Plně jim rozumím - v době, kdy se po dlouhé éře jímavého pohupování s mobilem v prvních řadách hlediště již dostávají zpátky ke kormidlu bezpáteřní prasopaly, které zanechávají na stěnách klubů krev, očividně kapela ví, na které straně chce stát. Jestli se jí to bude dát naživo věřit, uvidíme až někde v zahulenym klubu.