Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polsko jest zemí metalu zaslíbenou. O tom není sporu. Ze svého lůna neúnavně produkuje jednu zajímavou veličinu za druhou již hezkou řádku let. O kvalitě zdejších smeček si čile šušká několikátá generace vrabčího pokolení a potenciál Moanaa, sídlících co by kamenem dohodil na perón v Českém Těšíně, jim celkem po zásluze nezůstal utajen.

Pánové společně fungují, respektive služebně nejstarší duo Łukasz Kursa – kytara a Rafał Kwaśny – zpěv, dle dostupných informací, zhruba desátým rokem, přičemž na svém kontě mají prozatím dvě dlouhohrající desky a stejný počet EP. O nějaké bažanty se tedy zrovínka nejedná. Období pokusů, omylů a hledání sebe sama nechali dávno zdárně za sebou a na aktuálním třískladbovém EP Torches prezentují svou jasně definovanou představu uchopení post-metalového žánru, kterou poměrně úspěšně pilují do velmi zajímavé podoby, kde se kromě jednoznačně slyšitelných vlivů … (dosaďte dle libosti Cult of Luna, Isis, The Ocean) najde prostor i pro osobitý přístup ve formě bezstarostného vandrování skrze sludgeové a doomové hájemství.

Moanaa se na stopáži lehce přes pětadvacet minut, což skutečně není mnoho, prezentují jako hotové, vyzrálé těleso. Nejlépe svůj um, instrumentální jistotu a skladatelskou nápaditost servírují v závěrečné, vrstvené, gradující, epické Red, kde pánové naplno odhalují schopnosti budovat záležitosti snesoucí i ta nejpřísnější měřítka. Předělávku Without You I´m Nothing od Placebo beru spíše jako příjemnou zajímavost. Originál sice nepřekonává, ale svým pojetím zapadá celkem nenásilně. Upřímně, kdo nemá zažitou původní verzi, jen velmi stěží bude rozeznávat nasazené kukaččí vajíčko.

Nicméně nemá smysl diskutovat o nějakých hodnotách z vyšších sfér. Smysl Torches vidím především ve vyslání prostého sdělení, že kapela od roku 2016, kdy vyšlo prozatím poslední LP, stále funguje a „cosi“ kutí, což podpořené velmi zdařilou fyzickou edicí v podobě šestipanelového digipaku opatřeného parciálním lakem vsunutým do slipcase s odlišným artworkem, myslím plní svůj účel velmi dobře.

Jinak velmi pozitivní dojem bohužel silně degraduje zvuková podoba nahrávky. Konkrétně výsledný mastering, za který je zodpovědný jistý Haldor Grunberg a jeho Satanic Audio. Osobně jsem za poslední roky neslyšel mnoho podobně odstrašujících příkladů Loudness War. Poslech i na obyčejných PC bedýnkách je hodně za hranou snesitelnosti a už po pár minutách způsobuje nepříjemný tlak v uších následně přecházející do fyzické bolesti. Výsledný zvuk je pouhá hluková stěna bez jakékoliv vnitřní dynamiky. Namátkou zkuste hned úvod otvíráku Inflexion. Pozvolný rozjezd následovaný nástupem kytar, dunění, drnčení místo basy a podivné čvachtání čehosi velmi vzdáleně připomínající bicí... hoďtě si jej schválně do sluchátek klidně na nižší hlasitost, než jste běžně zvyklí poslouchat, maximálně v půlce skladby vás přepadne neodbytné nutkání klapky za každou cenu strhnout. Skutečně tristní a velmi smutný důsledek extrémně necitlivé studiové práce.

Takže na závěr poněkud schizofrenní situace, není-liž pravda… Velmi nadstandardní schopnosti kapely, slušná porce kvalitních nápadů a v neposlední řadě působivé grafické zpracování, to vše přichází ve snaze o dosažení maximálně „atraktivního“ zvukového kabátu vniveč. Samozřejmě je pouze na kapele samotné, jestli v budoucnu dokáže posunout svou jinak zajímavou kárku odlišným směrem. Chce to odvahu a velkou porci sebereflexe. Nouzové východy rozhodně existují, viz. Jirkův článek zde. Aneb slovy Haldora Grunberga: „Because it's YOUR music, isn't it?“