Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Revenge Division jsou mladou slovenskou kapelou prezentující se mísením úderného thrash/deathu s metalcorem. Schválně se vyhýbám označení „moderní“, protože takhle se hrálo už hodně dávno. Kapela z Povážské Bystrice se našla ve švédském podání žánru. Čekat tedy můžete razantní kytarové orgie se sólovými výjezdy, střídání různých poloh zpěvu, i šlapavé bicí lákající posluchače ke skákání a hrození. Z promo materiálu jsem vyčetl na Revenge Division samou chválu. I přes jisté úspěchy v různých prestižních soutěžích nepředvádějí na The Grey Eminence nic víc než lokální výkon. Ovšem nutno podotknout, že je to kapela na začátku kariéry a jistý potenciál v nich určitě dřímá.

V minulosti jsem melodický thrash/death hodně poslouchal a notně mu propadl. Co se v něm děje dnes, je věcí podružnou. Je pravdou, že v našich zemích podobných kapel nikdy mnoho nebylo, a když už, nestály za nic. Revenge Division se nachází na startu. Což je pikantní, protože před takovými pětadvaceti lety kapela po pěti letech byla buď legendou, nebo zapomenuta. Dnes s chutí říkáme o skupině hrající dekádu, že je skupinou novou. Tuším, že za vším hledej úhel pohledu. Pro mladého je rok nekonečností a pro starého deset let mihnutí oka.

Revenge Division nejsou špatní, ale že by mi mrazilo v zádech, to zatím ne. Po řemeslné stránce je znát, že jsou kluci zdatnými hráči a až se vyhrají, můžou se dít věci. Problém mám s nevyrovnanými nápady, kdy často skvělá místa střídá vata. Melodičtější stránka díla je povedenější než ta extrémní. To platí i pro vokály. Growl mi svojí barvou trhá uši, screamy jsou na tom krapet líp, ale nejpovedenější jsou čisté zpěvy. Najednou skupině narostou křídla a ztratí punc pouhé zajímavé kapelky z horní dolní.

The Grey Eminence je albem úderným, kde základem je metalový nářez. Kapela ráda výletí i do hardcorového, potažmo punkového stylu, kde působí nejpřirozeněji. Slyšet jsou i vlivy starého dobrého heavy metalu, ale to pouze okrajově. Borci to umí rozbalit i s akustickými kytarami. Taktéž příjemně překvapí zakomponování violy. A jsem opět u problému kočírování všech nápadů v až crossoverové rozmanitosti. Je všeho zkrátka příliš! Je potřeba si ještě hodně pohrát s detaily, aby celek nebyl tolik roztříštěný. Pánové hýří hitovými melodiemi se sborovými halekačkami a stadiónovými tendencemi. Zde cítím potenciál do budoucna.

Pochválit musím zejména malovaný booklet od Jozefa Pobočíka. Obrázky zajímavě doplňují texty. Ty jsou realistické, zaobírají se společností, ale nejsou hloupé či dokonce politicky zabarvené. 

Vzhledem k jejich nadšení a „drajvu“ je možné, že se brzy vyhrají natolik, že obsadí velká pódia, pod kterými budou mít stovky fans. Možná. Zatím jsou jejich písničky svým způsobem pěkné, ale neohrabané a melodie často slyšené. Ale kdo jsem já... Pusťte si The Grey Eminence a názor si udělejte sami. Za chvilku času určitě stojí.