Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mogwai - Rave Tapes

MogwaiRave Tapes

Michal Z23.3.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Převážně instrumentální album plné zajímavé a jednoduše účelné hudby, pojící elektroniku s post rockem rozmanitých barev. Dát mu přívlastek výjimečný by bylo opovážlivé. Album má zaručenou trvanlivost na nejeden poslech, při nichž si můžete vybírat mezi drásavými náladami a křehce hladivými hudebními smilstvy. Dobrá hudba.

Čas běží neúprosně kupředu a má ignorace, sílící s věkem, mi nedovolila poznat skotské Mogwai dříve než s jejich osmým studiovým albem „Rave Tapes“. Nemohu tedy reptat nad srovnávacími šablonami v podobě starších děl, ale na druhou stranu mi je dovoleno plně vychutnat aktuální desku bez zbytečných očekávání a dřívějších kontur, které by mi mohly kazit dojem z nového díla. Úvodem je možno předeslat že velmi pestrého.

 

Hudebníci si pro posluchače přicházejí přes hypnotizující manýry, kterými je lapají do svých spárů. Pěkně pohoupají, rafinovaně zakombinují základní prvky skladby a minimalisticky gradují atmosféru tak, aby neobnažili celou krásu květenství. Tok hudby je přes strojenou jednoduchost natolik uhrančivý, že nezbývá nic jiného, než na jeho hru přistoupit a spokojit se s faktem, že orgasmus s neznámou zažijete až s další schůzkou. Uklidňující a křehké, zároveň podpovrchově neklidné a lahodně drásající. Protimluvné, ale ve světě Mogwai není důvod mít obavy o funkčnost celku.

 

Občas si slovo bere klasicky rockové nástrojové obsazení, znějící triviálně, dokud není rozoráno čerstvými motivy a zmrzačenou elektronikou. Elektrické kytary jsou dominantní pouze v pokřivených plochách a tónech, jinak jim je přisouzena role v podkladu pod dominující elektronikou. Skladby jsou až na výjimky instrumentální, vokální doprovod se objevuje pouze jednou a pak tento element naleznete v podobě mluveného slova a vokodérového schizoidu. Jednotlivé kapitoly jsou natolik podmanivé, že je vokál nepřijatelný a nevítaný vetřelec. Malba chmurných nálad je téměř vždy v dalším prostoru střídána přívětivějším dojmem. Často tonu v odlidštěných plochách, ale měňavě se chovající dramaturgie alba mě laskavě zachraňuje.

 

Hlavní slovo, jak už bylo nastíněno, si bere elektronika, dopovaná tradiční rytmikou a právě to jsou nejsilnější momenty alba, kdy se daří na základní skelet konstrukce navěšovat jednotlivé motivy, zdecimované samply a uchopitelné melodické návnady, které ředí zlověstně neklidné drásavé atmosféry. Často je sáhnuto ke zkreslení baskytarové linky a Mogwai se dokáží z nenápadného rockového rozjezdu tanečním rytmem dovlnit k návykovému finále, které může ležet v oblasti trance music. Pánové často z rukávu vynesou silný post rockový trumf, kterým pročistí hru a ukončí mučivé sevření okovů a do vzduchu vypustí aerosol s imitací vůně nadějného rozbřesku.

 

Nemohu však vložit ruku do výhně a blahořečit album jako dokonalé, byť jako celek funguje náramně. Některé skladby brání s albem odlétnout pryč a dosednout do reality až s posledním tónem. „Rave Tapes“ odděluji od nezapomenutelných alb a vkládám jej do množiny těch povedenějších. Důležitým prvkem, který vede k zařazení mezi nadprůměrná díla je již zmíněná rozmanitost alba, která se ladně rozprostírá od břehů post rockových až k elektronice. O šíři palety nálad netřeba hovořit. „Rave Tapes“ obsahuje uvěřitelné kompozice, do nichž jsou zakomponovány emoce bez úsporných opatření. Často se nikam nepospíchá, čas plyne a tóny vás obepínají a dávají čas k vstřebání pod kůži. Sympatické doteky a náhodná setkání s ambientními vetřelci s rozzrněným výrazem jen přispívají ke zrodům uhrančivých a silných skladeb.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky