Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čas běží neúprosně kupředu a má ignorace, sílící s věkem, mi nedovolila poznat skotské Mogwai dříve než s jejich osmým studiovým albem „Rave Tapes“. Nemohu tedy reptat nad srovnávacími šablonami v podobě starších děl, ale na druhou stranu mi je dovoleno plně vychutnat aktuální desku bez zbytečných očekávání a dřívějších kontur, které by mi mohly kazit dojem z nového díla. Úvodem je možno předeslat že velmi pestrého.

Hudebníci si pro posluchače přicházejí přes hypnotizující manýry, kterými je lapají do svých spárů. Pěkně pohoupají, rafinovaně zakombinují základní prvky skladby a minimalisticky gradují atmosféru tak, aby neobnažili celou krásu květenství. Tok hudby je přes strojenou jednoduchost natolik uhrančivý, že nezbývá nic jiného, než na jeho hru přistoupit a spokojit se s faktem, že orgasmus s neznámou zažijete až s další schůzkou. Uklidňující a křehké, zároveň podpovrchově neklidné a lahodně drásající. Protimluvné, ale ve světě Mogwai není důvod mít obavy o funkčnost celku.

Občas si slovo bere klasicky rockové nástrojové obsazení, znějící triviálně, dokud není rozoráno čerstvými motivy a zmrzačenou elektronikou. Elektrické kytary jsou dominantní pouze v pokřivených plochách a tónech, jinak jim je přisouzena role v podkladu pod dominující elektronikou. Skladby jsou až na výjimky instrumentální, vokální doprovod se objevuje pouze jednou a pak tento element naleznete v podobě mluveného slova a vokodérového schizoidu. Jednotlivé kapitoly jsou natolik podmanivé, že je vokál nepřijatelný a nevítaný vetřelec. Malba chmurných nálad je téměř vždy v dalším prostoru střídána přívětivějším dojmem. Často tonu v odlidštěných plochách, ale měňavě se chovající dramaturgie alba mě laskavě zachraňuje.

Hlavní slovo, jak už bylo nastíněno, si bere elektronika, dopovaná tradiční rytmikou a právě to jsou nejsilnější momenty alba, kdy se daří na základní skelet konstrukce navěšovat jednotlivé motivy, zdecimované samply a uchopitelné melodické návnady, které ředí zlověstně neklidné drásavé atmosféry. Často je sáhnuto ke zkreslení baskytarové linky a Mogwai se dokáží z nenápadného rockového rozjezdu tanečním rytmem dovlnit k návykovému finále, které může ležet v oblasti trance music. Pánové často z rukávu vynesou silný post rockový trumf, kterým pročistí hru a ukončí mučivé sevření okovů a do vzduchu vypustí aerosol s imitací vůně nadějného rozbřesku.

Nemohu však vložit ruku do výhně a blahořečit album jako dokonalé, byť jako celek funguje náramně. Některé skladby brání s albem odlétnout pryč a dosednout do reality až s posledním tónem. „Rave Tapes“ odděluji od nezapomenutelných alb a vkládám jej do množiny těch povedenějších. Důležitým prvkem, který vede k zařazení mezi nadprůměrná díla je již zmíněná rozmanitost alba, která se ladně rozprostírá od břehů post rockových až k elektronice. O šíři palety nálad netřeba hovořit. „Rave Tapes“ obsahuje uvěřitelné kompozice, do nichž jsou zakomponovány emoce bez úsporných opatření. Často se nikam nepospíchá, čas plyne a tóny vás obepínají a dávají čas k vstřebání pod kůži. Sympatické doteky a náhodná setkání s ambientními vetřelci s rozzrněným výrazem jen přispívají ke zrodům uhrančivých a silných skladeb.