Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mono - You Are There

MonoYou Are There

Symptom27.3.2014
Zdroj: 2x 12" gramodeska (černá)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Šestice skladeb na čtvrté a vynikající řadové desce japonských mistrů melancholie vás vystřelí daleko za horizont všedního dne.

Je mnoho kapel, které znějí jako ti druzí. To prokletí si vybírá svou daň napříč celým hudebním spektrem. Avšak Mono s klišé typickými pro novou vlnu instrumentální rockové hudby pracují tak, že neprovokují svou všudypřítomností, nenudí, naopak podněcují „ty druhé“ k opisování.

 

Myslím, že ve světle předchozí tvorby můžeme směle prohlásit, že You Are There znamenalo krok kupředu. Jistě, staré známé postupy, zadumaná nálada, vážná rocková hudba… o tohle mi ale nejde, mluvím spíše o celkové auře desky a její vyváženosti. Zejména u prvních dvou desek vnímám jakousi zemitost, hmotný element zvuku, kdy představa kapely s nástroji v ruce naskočí automaticky. Deska, o které je řeč působí snověji, skladby jsou éteričtější, jakoby zvuk ani nevycházel z reproduktorů, ale nesl se odkudsi vzduchem. Řekněme, že lidský element zde přebyla síla hudby, že naše vlastní svědectví poslechu se tak stává podstatnější než to, kdo a jak hraje.

 

Dvě krátká intermezza A Heart Has Asked For The Pleasure a The Remains Of The Day zaujmou, mají na nahrávce své místo, ale v mých uších nedosahují takových kvalit jako např. L’America a Sabbath, které na starších deskách rovněž plnily funkci spojek nosného materiálu. Teprve čtyři dlouhé skladby představují kapelu ve skvělé kondici.

 

Rozvláčný nástup The Flames Beyond The Cold Mountain je jako klid před bouří, okamžik posvátné bázně v očekávání velké události. Ta skutečně přichází a sílí s prvními tóny druhé kytary, jako šum sněhových vloček se zlehka přidávají bicí, první kytara na pozadí přihodí zkreslení zvuku a odtud už zbývá jen krůček k totální destrukci. (Až na bicí part, připomínající klepání koberce, velká nádhera.) Teskná krása závěrečné Moonlight by se dala vyvažovat zlatem. Skladba má podobné schéma jako jednička s tím rozdílem, že jde o jedno velké crescendo. Těžko si představit tklivější zakončení alba.

 

Čtvrt hodiny dlouhá Yearning má všechny atributy dobré skladby. V žádné poloze nezůstává přespříliš dlouho, vyvíjí se a graduje. Naproti tomu Are You There? se tak nějak přelévá z místa na místo, zazní, odezní a jak silnou odezvu v posluchači vzbudí, závisí na tak proměnlivém faktoru, jakým je momentální nálada. Na podobě skladeb se výrazným způsobem podepsal smyčcový soubor a ačkoli bych se bez něj obešel, v zásadě se proti jeho účasti nedá říct křivého slova. (Jedině snad závěr intra Moonlight mi čímsi nesedí.) Producentská taktovka Stevea Albiniho z amerických Shellac a fakt, že instrumentální složka alba byla ve studiu nahrána živě (u orchestrální by to nikoho nepřekvapilo, co?) jdou ruku v ruce se zájmem kapely o zprostředkování nezapomenutelného zážitku.

 

You Are There

 

Esteban Rey, známý svou prací pro Explosions In The Sky, se tentokrát opravdu vytáhl a ilustrace na přední i zadní obálce jsou tak famózní, že přímo vábí stopovat jednotlivé tahy štětce, kochat se hrou barev a silou motivů. Single jacket z bílého kartonu pevné konstrukce ukrývá dvě černé placky v obyčejných papírových obalech a booklet. Ten bych pro poněkud primitivní kresbu a hůře čitelný text vyloženě nechválil, ale nemohu říct, že by přebýval.

 

Protože mě deska takříkajíc zasáhla, zaujímám ke slabinám spíše shovívavý postoj, pokud vůbec o nějakých může být řeč. Mono jsou intenzivní, ale škodí jim uzavřenost v žánru a předvídatelnost režimu ticho / hluk. Častým poslechem se desce obrušují hrany, přestává být aktuální, ale v dlouhodobém plánu věcí je zřejmě neoposlouchatelná. I po tolika přehráních mohu s klidným svědomím prohlásit: a přece se (opět) točí!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 27.3.14 9:14odpovědět

I osm let stará deska dokáže znít tak, že svou silou trhá na kusy většinu moderních rádoby uměleckých spolků.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky