Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nová deska hranických The Inhibitor mě donutila trochu zapátrat v minulosti a vytáhnout desky, na které už lehce sedal prach. Novinka kapely je v jejím kontextu novinkou se vším všudy, byť soubor existuje už od roku 2011 a v diskografii už má jednu dlouhohrající desku s názvem Život je hra (2014). Podle všeho se ale dost proměnila sestava, která si dosedla do správných kolejí v roce 2018 a ta nastolila nový směr. Ten byl žánrově pojmenován jako EDM metal (zkratka electronic dance music) a na konci loňského roku vyústil v nahrávku The End Is Hear. No a teď se vrátím k úplně první větě, protože pokud od alba budete čekat něco nového, nějaký neotřelý a troufalý přístup k metalu, budete asi hodně zklamáni. Nic takového totiž deska nenabízí.

Mohli bychom tu strávit několik odstavců exkurzem do historie a hledat počátky toho, jak taneční elektronická hudba (a nejen taneční) začala pronikat do rocku a metalu, ale přijde mi to zbytečné - každý, kdo má takovou kombinaci rád, tuhle historii zná. Dodám k tomu jen to, že je to historie docela dlouhá a rozhodně nejde o nějakou současnou vlnu nebo módu. Smutná pravda je potom ta, že v českých podmínkách tahle muzika neměla nikdy na růžích ustláno a opravdu dobrých desek bychom nenapočítali ani pět. Ostatní byly buďto přiměřeně zdařilé kopie zahraničních předloh, nebo (a to častěji) naprosté parodie. Jak z tohoto vychází The Inhibitor?

Především bych napsal to, že podle informací o kapele a její muzice jsem té elektronické složky čekal víc. Mnohem, mnohem víc. Její skromné a nikterak nápadité využití docela snadno přetrumfují i kapely, které se k elektronice nijak nehlásí, čehož příklad mě napadl obratem - zkuste zatím poslední album Posh berounské kapely Bikkinyshop (ukázku máte TADY).  V zahraničí bychom podobných desek našli strašně velký kopec a vlastně ani nevím proč mě při poslechu The Inhibitor jako první napadla deska The Height of Callousness od Spineshank, ačkoliv ti byli zvukově agresivnější a rychlejší. Nicméně jistá podobnost tam je, posuďte TADY.

Stavět recenzi na žánrové a zvukové (ne)originalitě ale nechci, smiřme se prostě s tím, že The End Is Hear nic převratného nepřináší, nic takového nečekejme a ve výsledku nám bude docela dobře. Hudebně je to sice podobné, ale rozhodně ne špatné. Hudebně jsou to totiž písničky, ty nejjednodušší s klasickou kompozicí a odpovídajícím aranžmá nástrojů. Rozjezd a navazující nástrojově pohublá sloka přechází v natlakovaný refrén většinou s příjemnou melodickou linkou a celkem silným motivem a tak pořád dokola. Slyšeli jste to už milionkrát a klidně si to poslechněte ještě jednou, protože nic účinnějšího se nejspíš nevymyslí a ... a vlastně to docela funguje. Ke cti kapely budiž řečeno, že jejich skladatelské schopnosti nejsou vůbec špatné a větší část na albu se vyskytujících skladeb tohle skladatelské zaklínadlo zvládá. Přechod sloky v refrén je naprosto čistý, přirozený a skladby mají výborný spád. Výjimky se samozřejmě najdou a asi nejkřiklavější z nich je Far From Home, která atakuje metu otravnosti docela slušně.

Podobně nepříjemně na mě funguje vokál v corové poloze, tedy většinou ve slokách, kdy vyznívá hodně tuctově a bez osobitosti, zatímco ve zpěvných polohách (v refrénech) mě docela baví. Což je docela paradox, protože většinou to mám úplně naopak. Jako příklad skladby, která slušně zvládá všechen standard popsaný výše, uvedu pátou Start Live Your Life, ale minimálně i ty ostatní před ní dosahují podobných kvalit a až potud album hraje dobře. Zmíněná šestka znamená zlom, po němž už nedokážu navázat přetrženou nit a následující tři songy, byť splňují podobné standardy jako první polovina alba, nedosahují stejného účinku. Na vině může být to, že šablona skladeb je napříč deskou prakticky stejná a ať už chcete nebo ne, časem se vám podobná produkce slije a začne unavovat. Nota bene když poslední věc na albu obsahuje ještě víc patosu, než kolik ho dokázal dát dohromady Aaron Lewis se svými Staind. A to už je co říct.

Za mě by albu rozhodně prospěl dramaturgicky pestřejší přístup a když už jsme u té elektroniky, tak rozhodně její zásadně intenzivnější zapojení. Otázka je, jestli by to tak jako u jiných nesklouzlo k parodiím zahraničních kapel, protože i tyhle náznaky lze na albu najít (odkazy na Slipknot ve skladbě The Point). S textovou stránkou alba vás odkážu na souběžný rozhovor, kde jsme se tomuto tématu věnovali dostatečně. Zvukařsky vás deska nijak neohromí, ale ani neurazí, s výjimkou masteringu. Album je neuvěřitelně ořezané a agresivně přeřvané, takže pokud jste na podobnou produkci citliví, The End Is Near pro vás bude křest ohněm. Což je ostatně i můj případ.