Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžko odhadovat, jestli hledat zakopaného psa v odchodu dlouholetého člena a skvělého kytaristy Eda Mundella nebo v momentálně vysychající studnici nápadů páně Wyndorfa, ale pro poslední desku Magnetů je zatěžko se nadchnout. Wyndorf sám popisuje „Last Patrol“ jako návrat ke kořenům (kolikrát jsem tohle v poslední době četl?) a je pravda, že k rock‘n’rollovým vypalovačkám ala „Monolithic Baby!“ má tahle nahrávka většinou hodně dlouhou míli. Jenže pokud snad čekáte výlet obsahem lékárniček v duchu „Dopes to Infinity“ nebo „Powertrip“, budete nejspíš zklamáni.

Ať už samotný úvod nebo potom závěr desky nepřináší nic skutečně podnětného a dvojice skladeb „I Live Behind the Clouds“ a „Stay Tuned“ vyvolává dojem, jakoby si Wyndorf hrál sám pro sebe v altánku na zahradě. Ono jako kulisa pro letní románek se sousedkou se to poslouchá náramně, jenže něco ve vás vám našeptává, že ten cizoložný pohled není úplně to pravé... Zpět do hry se album vrací druhou a titulní skladbou, tenhle devítiminutový výlet představuje MM v plném zápřahu a skvělé formě, a pokud bych měl volit top of the Last Patrol, byla by to právě tato skladba. Rytmicky jednoduše ale skvěle nabouchaná, kytarově roztáhlá a v závěru (čti několika posledních minutách) výborně vygradovaná – nic, co by fanouška MM mělo překvapit, ale potěšit jej musí každopádně.

Jenže následně album jaksi uvadá a nic podobného kalibru už k nalezení není. „Mindless Ones“ nebo „End of Time“ jsou slušné rockové skladby, které se na stadionu budou vyjímat, ale pocit, že MM hrají svůj vlastní revival, se vrací až nebezpečně často. Do podobného ranku lze započítat i lehce lacinou a nápady nehýřící „Hallelujah“, která tak trochu sází na první signální, ale pod povrchem neukrývá skoro nic. Skutečně velkým zklamáním jsou pro mě věci typu „Paradise“ a „The Duke of Supernature“, u kterých si nejsem tak úplně jistý, jestli už Magneti hrají, nebo si pro vlastní potěchu jamují ve zkušebně. Je to vlastně můj velmi často se opakující dojem, že řada skladeb byla vytažená někde ze dna šuplíku, že jde spíše o zapomenuté nápady pro desky typu B-sides & Rarities, ale pro regulérní album mi to přijde málo.

Přesto nemůžu tvrdit, že bych „Last Patrol“ v posledním půlroce nějak zanedbával (naděje umírá poslední), pořád mám dojem, že jde o poslouchatelnou, ale bohužel více kulisovou desku. Monster Magnet už mají něco za sebou a jistoty především z druhé půle 90. let jsou podle mého nepřekonatelné. V jejich stínu novinka bledne a to hodně. Nepomáhá ani Wyndorfovo zaklínání se garážovým zvukem, vintage kytarami, zesíky a efekty, ani zdůrazňování šedesátkové psychedelie. V kontextu soudobě vyčištěného zvuku „Last Patrol“ a ve srovnání se skutečným zvukem starých desek působí podobná prohlášení spíše úsměvně. Ale aby bylo jasno, Monster Magnet mám pořád moc rád.