Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monster Magnet - Mastermind

Monster MagnetMastermind

David3.2.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Z Mastermind je na kilometry daleko cítit energie, zápal a oprávněné sebevědomí. Další výborné album obohacující již tak našlapanou diskografii MM, hluboce smekám...

Davea Wyndorfa osobně považuji za takového Lemmyho Kilmistera stoner rocku, ať už se podobají svou nezlomnou vůlí pouštět se do dalších a dalších rock´n´rollových dobrodružství, životním stylem nebo charismatem, díky němuž dokáží pouhým mrknutím oka ovládat davy svých věrných. Těžko budete hledat lepšího praktikanta otřepaného sex, drugs, rock´n´roll, i když v posledních pár letech to Dave s veselými pilulkami přeci jen omezil. Inu, ani takový král stoner rocku není nesmrtelný.


Absence halucinogenních létacích povzbuzovadel ovšem na výsledném soundu Monster Magnet zaplaťpánbů není ani v nejmenším znát. Podle mě by Dave dokázal i z posledního alba Britney Spears vykouzlit špínou a psychedelií nasáklý opus, nad jehož velikostí by se dlouhá léta skláněli zarostlí rockeři drsní jak desítka šmirglpapír. Pění chvály na desky Magnetů tak trochu hraničí s nošením padlých borovic do Boubínského pralesa, ale což, dobré hudby není nikdy dost a té z pera černovlasého démona obzvlášť. 

 

Převratné stylové změny se ani tentokrát nekonají, což není zrovna žádné velké překvapení, ale o nějaké strnulosti se také hovořit nedá. Stejně jako všechny předchozí nahrávky se i Mastermind svým způsobem odlišuje od ostatních počinů MM. Oproti poslednímu záseku 4-Way Diablo z roku 2007 se nálada hlavního tahouna a skladatele posunula od častých space výletů prošpikovaných přímočarými vypalovačkami směrem k pomalejším a zatěžkaným valivým tempům, které dávají vyniknout precizní kytarové hře Phila Caivana a Eda Mundella, dlouholetého Daveova parťáka, který bohužel koncem minulého roku kapelu opustil. Takové šlehy, jako Dig That Hole, titulní Mastermind nebo Gods And Punks znějí vskutku skvostně a jednoznačně dávají na srozuměnou, s kým máme tu čest. I když v celkovém kontextu působí deska setsakramentsky hutně a nekompromisně, Dave ani tentokrát nezapomíná na vzdušnější, hravější chvilky, jako v 100 Million Miles nebo závěrečné All Outta Nothin´.

 

Žádný jasný hit, který by byl schopen okupovat příčky komerčních hitparád ovšem nehledejte, proč taky, období přelomu milénia, kdy se Magneti hřáli na samém Olympu popularity se již nikdy nevrátí, ale ani tak není, proč truchlit, kvalitka si vždy cestu najde i bez pomoci všemožných šášulů z MTV a podobných teleshopingových kanálů. Mastermind funguje vítečně jako celek, jednotlivé tracky na sebe přirozeně navazují a teprve dohromady disponují tou pravou zničující silou, proto rozpitvávat každý z nich znamená jen zbytečné plýtvání drahocenným časem čtenářovým, který by ho jinak mohl smysluplněji trávit jejich soustředěným poslechem, a věřte, že si vaši pozornost jednoznačně zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky