Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Moonspell - Far from God

MoonspellFar from God

Garmfrost28.7.2026
Zdroj: CD, spotify
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60, phone
VERDIKT: Far From God je albem výborným. Pokud mu dáte čas, a jste naladěni na temně zasněnou notu, dostanete mimořádnou várku emocí a hudební radosti. Bez snahy se posouvat stále dál se kapela nebojí znovu objevovat vlastní historii a vlastní kořeny, aniž by se nutně stala retrospektivní.

Je s nevírou, že loni uběhlo 30 let od vydání debutu Moonspell Wolfheart. Nedávno jsem nadšeně hltal výborné skladby z Extinct, což je už také jedenáct let. Předposlední počin Hermitage jsem ve svém žebříčku nahrávek roku 2021 umístil na první místo, což je už také pět roků. Uznávám, že jsem se nechal unést tokem času, přičemž bych se měl věnovat čerstvé nahrávce portugalských vlkodlaků (ehm, ti vlci mi už tam mnoho nepasují) s názvem Far From God. Nicméně právě ten čas a doba, kdy Moonspell poslouchám, jsou určující pro samotné vychutnávání či odvrhnutí tohoto alba.

 

Hermitage posluchače lákalo meditativní náladou s hlubokým podtextem. Moonspell odjakživa střídali svou melodickou tvář s krutější. Far From God však nic nestřídá. Jde v zasnění dál, tváří se jemněji a mnohem duchovněji. Už se zde nenachází ostřejší či dramatičtější plochy. Album plyne, vznáší se… Alespoň se tak z prvních pocitů zdá. Během vydání Hermitage se něco v Moonspell změnilo. Nejen v hudebním rozpoložení. U Fernanda nastala velká změna ve vizáži. Ztloustl, zestárl, ostříhal se a vypadal dost nemocně. Nijak jsem nepídil, zda jsou to pouze dojmy. Probíhala epidemie covidu, nebylo to nikde jednoduchý. Na koncertech bylo stále všechno při starém. Energický projev i magie zůstaly v projevu přítomné. Nyní o pět let později je znát ve tváři všech jakýsi záblesk původní energie. Kapela se usadila, nerebeluje, je tišší a hloubavější.

 

far from god 

 

Booklet novinky mi připadá jako malé pokračování Hermitage. Fotky jsou povedené s podmanivou atmosférou. Zvolená grafika rovněž k tomuto rozpoložení příjemně sedí. Přední stránka má sílu upoutat veškerou pozornost a nastolit náladotvorný tón romantismu. Hledám v něm tu dálku od boha a vidím polibek mezi lidmi… Možné nasměrování směrem k člověku může být vodítkem. Fernando byl vždy filozofem s kritickým myšlením.

 

Skladby na Far From God jsou tiché a opravdu jemné. Zdobí je zdánlivě přímočaré aranže, jemné kytary a silně rytmická sekce či promyšlené klávesové hrátky. Melodie jsou emotivní, jdou naproti původní gotice, experimenty se nekonají. Až po plném vychutnání se ukáže nebezpečí v The Great Wolf in the Sky či osudovost závěrečné Reconquista, nebo naprostý půvab For the Love of Mortals. Nenápadné motivy postupně dostávají barevné odstíny, Fernandův vokál je průvodcem, i když jen tiše prozpěvuje. Umí řvát jako tur a v některých místech tomu dává řádně na frak. Nejznatelnější to je v Our Freedom to Fall. Zde se na moment ozvou deathové robustnosti. Skladba se vlastně vrací i k oné dramatičnosti. Po tichém a harmonickém průběhu alba je tato píseň spolu se závěrečnou poněkud hlasitější a všestranější.

 

Trochu mi chybí výraznější kytary. Ricardo Amorim tentokrát netouží jít do popředí. Vůdčím se zdá být Aires se svou basou, a pozornost na sebe rád obrací energický Pedro Paixão, jehož koncertní vystoupení pokaždé prožívám. Ricardo je samozřejmě jedním ze dvou vůdčích tvůrců, je tedy vše přesně takové, jaké má být.

 

Nejsilnější okamžiky nabízí samotný úvod alba. Skladby Cross Your Heart a zejména titulní Far From the God se umí dokonale zakousnout a nepustit. Melodie se vznáší, ale cáká z nich krev. Kytarové harmonie jsou ruku v ruce s basovými hnacím motorem. Svou nakažlivostí temných emocí by si podle mého získaly své místo, dostat příležitost.

 

Far From God je albem výborným. Pokud mu dáte čas, a jste naladěni na temně zasněnou notu, dostanete mimořádnou várku emocí a hudební radosti. Bez snahy se posouvat stále dál se kapela nebojí znovu objevovat vlastní historii a vlastní kořeny, aniž by se nutně stala retrospektivní. Díky moderní produkci a jejím barevným odstínům je Moonspell v roce 2026 stále vášnivou, byť už ne stylotvornou kapelou jako kdesi v neúprosných hlubinách dávné historie…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

John / 28.10.26 6:13odpovědět

Deska mě baví stále.Je melodická ,kytarové riffy ,někdy přitlačí zpěv a tak to má být.Za mě se tohle moc povedlo 90%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky