Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

... aneb těžká mise pokračuje. Dejme si tedy pár těžkých slov na vysvětlenou. Corrections House jsou jako přírodní úkaz. Akorát jejich odlišnost neuhrane zrak, ale hudba má schopnost dost podobně vydráždit sluch. Minimálně u svého debutu tahle pětice postav posbíraná z uskupení známějších jmen šokovala svou výrazností. Atmosféra US venkova, neobydlené polopouště, ve které industriální buchar zadusal poslední zbytek dobra pod povrch a kdy ho o kilák dál prosakující bahno za barákem postaveným pro účely jaderných zkoušek nemá v plánu pustit ven. V nestrojené brutalitě a bez výčitek svědomí, že by tahle zhudebnělá násilnost mohla slabším povahám ublížit na zdraví. Od natrhnutého úsměvu, až po sebepoškozující manévry na vlastním sebevědomí. To je zdárně nahlodáno a příliš se nebrání. 

To platí i pro nově terorizující jednotku pod krycím názvem "Know How To Carry A Whip". Ta sama o sobě nemá lehkou pozici v tom, že navázat na první desku, která v dobrém slova smyslu pohnula stojatými vodami industriálu, nebude vůbec jednoduché. A je pravdou, že první schůzky v nehezké přírodě byly dost rozpačité. Najednou byla pryč ta původní vlna nenávisti, která ochrnula smysly a ohrnula špičky bot do mimořádně bolestivé polohy. Tělo si pamatuje, když prožilo něco ošklivého a pamatuje si to i mysl. Bohužel pro ně a v tuto chvíli bohužel i pro Corrections House.

Těžko si představit, že by nová plazivá hmota jménem "Superglued Tooth" mohla závažněji ublížit, jakkoli z ní teče beznaděj a hnis každým tónem. Vždyť někde vzadu je ještě usazená beznaděj od minule, vždyť její okraj ještě doutná. Tento song je spíš surovým opáčkem, než aby se něco vážného událo. Úplně opačně na mne zapůsobila další veřejně známá skladba "White Man´s Gonna Lose", která neprotéká korytem bláta, ale tvrdě elektronicky kluše vedle něj a plive své frustrace hezky pod nohy. Až dojdou sliny, dokonce se nadechne k refrénu. Kdyby nebyl Trent Reznor poslušně zkroceným synem společnosti, jistě by si za podobně útočný kousek rád stoupnul do řady. A poslech celého alba na jeden zátah pak poodkryje úvahu, že "Know How To Carry A Whip" stojí trochu jinde, ale bude složité si to postupně uvědomit.

Nová deska rozhodně není o tom, aby své původní hříchy ředila. Jen je dávkuje s větším záběrem. To podstatné - neutuchající zlo - trvá. Fakt, že by novinka měla více prostoru na nadechnutí, sice pořád létá kolem hlavy, ale na celkový dopad "Know How To Carry A Whip" to příliš vliv nemá. Slunce se zase krabatí a nejraději by se schovalo za obzor, když vidí to kruté zacházení s lidskou bytostí. Ta nyní musí snést větší porci elektroniky, protože album je nakloněno právě tímto směrem, což zároveň nijak nerozdmýchává jeho nenávistnou náladu. Znovu nechybí saxofon, ani trocha skučivého folku (Visions Divide), a celkově nelehké trávení především.

Celý proces přístupu k druhému dílu Corrections House trvá ještě déle, než tomu bylo u toho prvního. Člověk musí skousnout více věcí najednou. Jak původní nedůvěru a nepřekvapivost pohnutého osudu, tak trochu odlišnější přesun informací. Konečná bolest ovšem mnoho změn nepřináší. Prostě bolí jako kráva. Výsledek je tedy nakonec dost podobný tomu, co se odehrálo před dvěma lety. Corrections House nadále působí trochu jako zjevení, kterému není nic svaté, natož všeobecná pohoda a klidná mysl. Tohle je výstřelek, který hudební extrém potřebuje. Už jen proto, že nejede po kolejích, ale má své podebrané cesty. A také tím, že tohle jednoduše nelze odzívat, ale vyžrat si to pěkně do dna. Zvracejme ubohé přeludy a vítejme nový den ponížení.

Corrections House si drží svůj vysoký standard. Nadále (ani po x posleších) nejsem schopen říct jistě, jestli budu do budoucna nakloněn novince, nebo se se sklopeným hledím budu pokorně vracet k debutu. Ten stále čpí ve svém závětří a nové album se neskutečně pomalu vrývá do paměti a pod kůži. Je to chlív duše a nový dar zvrácenosti. A hlavně výborný.