Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Morrow - The Quiet Earth

MorrowThe Quiet Earth

Symptom30.6.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: S trochou nadsázky by se dalo říct, že od dob Fall Of Efrafa se toho zas až tolik nezměnilo, no ne?

Všude tam, kde spočine Alex C. F., je vysoká pravděpodobnost, že z kolektivního podhoubí dobrého vkusu vzejde něco zajímavého, a platí to i v případě novinky The Quiet Earth od ostrovního souboru Morrow, který dominuje tamní scéně nové vlny melodického crustu. Nahrávka je to vpravdě řečeno impozantní a pro svou výpravnost a intenzitu si zaslouží obdiv i respekt za dobře odvedenou práci. Je to vítaná porce nové hudby pro znalce scény, potenciál způsobit velké divení zafunguje spíše na posluchače z jiného kmene, kteří ve svěžím zvuku a melodiích nerozpoznají pro někoho už tak trochu obehrané standardy.

 

Deska je napěchovaná kontrastním materiálem, kde si na své přijdou milovníci pomalých i rychlejších vyhrávek. Kombinaci obojího nabídne například trojka To The Fold. Rozvláčné intro natažené bezmála do poloviny skladby se jako lusknutím prstů, díky frenetické rytmice, promění ve svižný kus. S kontrasty nešetří ani spanilá třináctiminutovka Totemic. Všudypřítomný d-beat je pro mě bohužel něco s čím si příliš netykám a jakkoli líbivé kytarové téma vystavěné právě na tomto hopsavém vzorci u mě už předem ztrácí kredit. To ale nic neubírá na faktu, že skladbám takový outfit sedí výborně.

 

Akustický nástup jedničky Rejoice This Quiet Earth slibuje velkolepou jízdu, kterou od první minuty doručuje formou chytlavých riffů a neúnavných bicích. Pětka Our Right In Rest zažívá proměny od neofolkového intra à la October Falls, přes alternativu blízkou Sigur Rós, až po nepostradatelné outro s mluveným slovem. Cello, které sem tam zazní je vítaný element, ale v jinak mocném intru šesté Of Sermons And Omens To Mend bych si ten nadbytečný motiv na pozadí odpustil. Po takto rozpačitém startu se kapela rychle vzchopí a vyšvihne hned několik pasáží se silnou melodií a technicky zajímavými riffy. V závěru, kdy do toho řežou jak hluchý do vrat, je tolik energie, co by i sochy na Velikonočních ostrovech přinutila snášet malovaná vajíčka…

 

Hostů, kteří se podíleli na vokální podobě nahrávky je více než postav na Staroměstském orloji, a to pak člověk snadno ztratí přehled, kdo zrovna chrchlá do aparátu. Místo podrobného rozboru bych tuto kapitolu stručně shrnul tak, že dostanete přesně to, co očekáváte – hrubý hrdelní vokál mnoha odstínů, co dobře ladí s hudebním obsahem. Při troše cviku lze s jistou mírou tolerance identifikovat Alexův hlas a bez bližšího určení majitelky snadno určit ženský, výše položený hlas.

 

Zhodnotit novou nahrávku a přinést nějaké ty zasvěcené postřehy se mi i v závěru textu jeví jako pověstný oříšek, který je těžké rozlousknout, protože The Quiet Earth ve mně dle očekávání vzbuzuje rozporuplné pocity – neoddiskutovatelná kvalita na jedné misce vah, naproti tomu lehká podjatost vůči žánru. Zvyk je železná košile a po letech na scéně, kdy je proces tvorby do jisté míry automatizovaný nejsou inovace tak zjevné a nekompromisní, převažuje jasná představa, jaká hudba autora nejlépe reprezentuje. Tím sice trpí modernita, co by hnala žánr vpřed, sebevědomí a jistá ruka interpreta, vyztužené zkušenostmi, naopak kvetou svébytností. Nezbývá než konstatovat, že těm, pro které Morrow svou hudbu hrají, se po právu zavděčí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky