Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Motörhead - Aftershock

MotörheadAftershock

Bhut30.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nemá smysl víc přemýšlet: líbí nebo nelíbí. O tom ostatně Motörhead vždy byli. Jsem jejich fanda, takže líbí a to hodně.

Nesmrtelná kapela v čele s nesmrtelným frontmanem. Nic víc, nic míň. Kapela dělící posluchače na dva tábory: odpůrce a zastánce. Nic mezitím prakticky nemůže existovat a jakmile se vám líbí jedna písnička, musí se vám logicky líbit už všechny. Pokud neholdujete zajetým kolejím této grupy, nemá smysl o ní s vámi diskutovat. Já jsem ten blázen, který to kapele baští. Motörhead pro mne znamená pojem a ne jen tak obyčejnou skupinu, žijící ze své dávné slávy (za kterou považuji třeba Kiss). Ještě dva roky a bude to čtyřicet let, co na světlo denní vzešlo slunce s přehlasovaným o. Dnes tito veteráni vydávají svou dvacátou druhou desku jménem Aftershock.

 

Co psát o kapelách typu AC/DC, Iron Maiden, Marduk, Cannibal Corpse apod.? Asi chápete... Jde o to, že kapela od svého počátku drtí stále ty stejné zažité postupy a zní skoro na všech deskách totožně. Za zlé jim to snad nikdo nemá. Proč taky, když to dělají dobře a v podstatě po každé se nám to líbí a jsme z toho paf. Čekat, že bude takováhle kapela bořit hranice experimentováním, či proměnami, je prohraná bitva. Nikdo z nich si nechce špinit svůj štítek, který již dávno září platinou. Dobře vědí, že to, co dělají, dělají správně a úspěch to bude mít tak jako tak. Neplácají se v bahně, ani nevaří z vody, protože vždy dokáží přijít s něčím, co uzemní, co přikove. Motörhead jsou ostřílení kovbojové střílející od boku. Jsou to totiž takoví mistři, že i po flašce Jacka Danielse přesně trefí cíl.

 

V novém albu můžeme hledat stopy starších děl a lamentovat nad tím, že tenhle nápad a sound už kapela měla na té a té desce. Proč to ale dělat?! Osobně se přiznávám, že diskografii do detailu nastudovanou nemám a pustíte-li mi náhodou skladbu z jejich repertoáru, nebudu přesně schopen určit album původu. Samozřejmě krom srdcových a esových záležitostí. Hořekování je zhola zbytečné, protože když se do něj pustíte, okamžitě tím poslech ztrácí smysl. Z toho lze usuzovat, že současné album je vhodné spíše k odreagování. Do hlubokého studia nemá cenu zabředávat. Ostatně k probádání vám bude bohatě stačit jen pár poslechů, nic nového skutečně nevypluje. Aftershock vlastně nemá žádnou skořápku, ani slupku. Čistě leží na posteli jak sličná dívka okrášlená krajkami. I toto album má své ozdoby, kterými jsou melodické riffy, hřmotné válcování basy a pochopitelně podmanivá esence, ukrývající se v každé skladbě. Jak už bylo stokrát řečeno – buď se vám to líbí, nebo ne. Nyní lze už jen srovnávat, nakolik je album ve své diskografii výjimečné. V současných dnech nabývám pocitu, že do průměru a níže spadnout rozhodně nemůže. Spíše jej řadím výše, protože mi dokáže báječně zvednout náladu a desku jako takovou řadím k lepším albům, které kdy Motörhead stvořili. Legenda zůstává legendou a štít je nadále čistý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky