Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

David: Praha je podivné místo. Uspěchané, hektické, odosobnělé. Rodilí Pražané nyní prominou, ale pro vidláka ze vsi zvyklého prodírat se maximálně dvousettisícovým davem znamená každá návštěva podobně napěchovaného kurníku ztrátu minimálně jednoho roku života. Na druhou stranu, i přes zmíněná negativa, přeci jen nabízí jistá stěží ignorovatelná lákadla, především co se kulturního vyžití týče a koncert Mudhoney spadá právě do kategorie událostí, díky nimž milerád zatnu zuby, nabrousím lokty a vyrazím vstříc novým dobrodružstvím.

A jestliže se mého ustrašeného Já nad žejdlíkem zrzavé dobroty ujme po příjezdu na místo činu hned trojice spolubojovníků z redakce, vlastně ani není co řešit. Navíc po pár kouscích a prokecaném odpoledni dokonce i absinthový král Bhut přehodnotil svůj počáteční zdrženlivý postoj vůči koncertu, na němž žádná z účinkujících kapel nehodlala vystoupit vylepšená pandími malůvkami a hábity ověšenými kompletním sortimentem menšího železářství, tudíž finální počet účastníků naší Mudhoney mise čítal velmi slušné tři plnohodnotné kusy.

Jirka D.: Setkání s klukama z redakce je vždycky svátek, návštěva Prahy zase otrava. A setkání s klukama z redakce v Praze? Hmmm, koncert Mudhoney a odpolední zastávka ve fajn hospůdce, s dobrým pivem za slušnou cenu zvítězily. Náladu jsem si nenechal zkazit ani tou kelímkovou břečkou, co za peníz převyšující čtyři pětky čepovali v klubu. Na vesnici by takovému hospodskému dali do kokosu.

Dost ale plků nad Prahou, je čtvrt na devět a naše trojice vstupuje do slušně zaplněného Lucerna Music baru, kde už se na pódium chystala kapela The Treatment, která středeční večer otevřela. Upřímně - úloha předskokana byla zasloužená a zatím maximálně možná. Mládenci se předvedli slušně šlapajícím hard rockem, trochu špinavým, inspirovaným u grungerů své doby, což tak nějak souviselo s hlavní kapelou večera a myšlenka na obstojně zahraný revival se mi v hlavě ozvala vícekrát. Nasazení a tah na branku neupírám ani náhodu, ale vlastní výraz jsem bolestně postrádal.

David: Pocity z The Treatment sdílíme podobné. Krom garáž-grungeového odéru mi jejich produkce navíc poměrně silně zaváněla takovými Airbourne, jejichž AC/DC rokenrol poslední dobou celkem letí. Doma bych si je nepustil, nicméně jako zahřívači pódia splnili svůj úkol na výbornou, maximálně velmi dobrou.

Jirka D.: Gnu jsem viděl prvně a klidně mi to nemusíte věřit. Pocity před jejich setem jsem měl takové nijaké, vlastně jsem nevěděl, co čekat. Naposlouchané poslední dvě desky totiž mnoho neznamenaly, síla téhle kapely je na pódiu a pochopit to lze jenom zkušeností. Teď tak trochu rozvažuju, jestli nosit dřevo do lesa a zkoušet vymýšlet odstavec slov, která by to popsala, protože to mnozí udělali přede mnou a ta hromada lidí, co se v Lucerně vyskytovala pod pódiem i nahoře na ochozech, věděla podstatě líp než já, proč jsou právě v té chvíli na tomhle místě. Vystoupení Gnu bylo uvěřitelné a taky intenzivní a opravdové, což se dneska hledá dost těžko. Takže jo, bezva koncert.

David: Set Gnu konečně rozklíčoval, alespoň z části, můj neodbytný pocit neustálé přítomnosti jakési zvláštní aury nedotknutelnosti hraničící až s nekritickým zbožňováním pokaždé, když někdo vysloví tahle tři písmena. Jejich desky jsou fajn a dávám si je celkem často, ale jak říkáš, pódium je pro Gnu tím nejlepším hřištěm. Pár hrábnutí do strun a byl jsem doma. Oproti snažílkům The Treatment naprosto jiná liga, až jsem si chvílema říkal, jestli tohle Mudhoney vůbec dají...

Jirka D.: Tenhle pocit jsem měl taky, ale je asi třeba si uvědomit, že chlapíkům z Mudhoney už není třicet a že nasazení byl mělo být střídáno nadhledem a zkušeností. Což svým způsobem bylo. Během toho poměrně dlouhého koncertu jsem si uvědomil, proč se tahle kapela vedle těch ostatních grunge veličin nikdy tolik neprosadila a proč hraje před pár stovkama lidí v Lucerně, když ti ostatní, pokud žijí, hrají pro (deseti)tisíce na stadiónech - ona ta studnice nápadů není zas až tak hluboká a po hodině hraní už je to celkem na jedno kopyto. Tak, a je to venku hehe. Pokud ale odmyslím to srovnání, pořád mi zbude výborná kapela, co skládá výborný písničky, o tom žádná, a viděno touto optikou byl koncert hodně v pohodě. Ale k tomu asi řekneš víc Ty, Mudhoney odborníku.

David: I ty jeden zlý Jirko! Ale něco takového jsem od tebe vlastně čekal. Nepřekvapils. V podobném duchu by se zřejmě vyjádřil i pan Bhut, soudě alespoň podle prasečích očiček, kterými na mě koncem setu laškovně pomrkával. Ale tohle jsou prostě Mudhoney. Žádné stadiónové vyřvávačky nebo srdceryvné balady, nic podobného. Co se jednomu může zdát jako nedostatek, já osobně vidím zalité sluncem a ve veselých barvách, tedy alespoň v tomto konkrétním případě. Schválně si pusť první a poslední placku hezky za sebou... a hledej sedm rozdílů hehe. Oni už prostě jiní nebudou. Sice si pokaždé říkám, že tentokrát už ta nová deska bude stát určitě za hovno, ale nějakým záhadným způsobem pokaždé vytáhnou z rukávu deset jednoduchých, nakažlivých songů, které mě dostanou do kolen.

Novinku Vanishing Point pánové zahráli snad celou a v přímém srovnáni s letitými klasikami obstála naprosto v pohodě. Padesátiletí týpci s duší šestnáctiletých smradů. Nadhled, energie, uvolněná atmosféra. Já se bavil od začátku do konce a podobně spokojených byla ten večer v sále, myslím, většina. Chvílemi to dokonce vypadalo na trénink chorvatské repre ve skoku na lyžích... Randy Blythe by nadšením nejspíš nevýskal, ale ke koncertu Mudhoney podobní Raškové sednou jak prdel na hrnec. Takže palec nahoru, jednoznačně.

Jediné, co mi ten večer lehce rozhodilo sandálek, byly na můj vkus hodně natažené ceny nosičů u stánku s merchem... Pětikilo za elpíčka Mudhoney, která se na stránkách SubPopu prodávají pod patnáct dolarů a u nás se dají sehnat za rozumných třistapadesát peněz, se mi zdá až přespříliš, ale což, tričko jsem si nakonec stejně koupil. Takže jo, vydařený večer po všech stránkách.

Jirka D.: Je to na pováženou. O Mudhoney čtu, jak levně nahrávají a pak levně prodávají, ale pětikilo za desku, kterou jsem si fakt chtěl koupit, mi přišlo jako slušná podpásovka. Je smutný, že zadřená kolečka hudebního byznysu se snaží rozhýbat lidma, co chodí na koncerty...

David: Jo, abych nezapomněl, speciální dík patří panu Bhutovi a paní Bhutové, moc milým lidem, kteří neváhali jediný okamžik, bez mrknutí oka obětovali své pohodlí a nechali přespat nebohého vesničana u sebe v předsíni.

Jirka D.: Já přidám taky jeden dík a ten míří za neznámým průvodčím v mezinárodním rychlíku Berlín - Budapešť, protože kdyby mě ve tři ráno nevzbudil v Brně, snídal bych uherák a segedínský guláš. Díky!

A poděkování poslední - za uvedené fotky děkujeme lidem z webu Xichty.cz, kde si můžete prohlédnout celý fotoreport.