Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mudvayne - L.D. 50

MudvayneL.D. 50

Jirka D.30.9.2010
Zdroj: CD (# 500588 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Srdeční záležitost. Album našlapané až po strop skvělou muzikou, která posloucháním nabírá na kvalitě a neustále dává možnost se zaposlouchávat. Je potřeba strhnout nálepku nu-metalového průměru a podívat se dovnitř.

Dnes se společně podíváme trochu do minulosti, opustíme nové desky, aktuální novinky a zapátráme trochu v archivu. Všimli jste si někdy, že po některých albech sáhnete celkem pravidelně a to už hezkou řádku let a na jiná si ani nevzpomenete po roce od vydání, i když jste jimi byli nadšeni a týden nebylo v přehrávači nic jiného? Několik prvně zmíněných kousků má asi každý ve své sbírce a každý poslech některého z nich bývá zážitek, na který je „třeba si udělat čas“, zaposlouchat se a pořádně si jej užít. Několik takových alb mám i já a když o nich tak přemýšlím, napadá mě rozdělit je do třech takových skupin. V první truhle je hodně dobrá muzika, kvalita a mistrovství interpretů. Do druhé bych strčil alba po hudební stránce spíš průměrná, ale navozující mi vzpomínky na nějaké nezapomenutelné zážitky s nimi spojené, taková nostalgická. No a v třetí bedně jsou desky obsahující kombinaci obojího, skvosty zajímající čestná místa v mé sbírce. Psát objektivní recenzi (jestli vůbec lze o něčem takovém mluvit?!) na tyto nahrávky je pro mě asi nemožné, ale zato příjemně euforizující a tak nějak za odměnu.

 

Jedním z takových skvostů je L.D. 50 od Mudvayne. Album, které spatřilo světlo světa v létě roku 2000; po čtyřletém fungování kapely, jednom demáči a jedné výměně basáka najednou vznikla deska, která uchvátila mnohé nejenom v domovských Spojených státech, ale i v Evropě a tady v té naší kotlině. Je potřeba si zcela objektivně přiznat, že se kapela svezla na nu-metalové vlně, ke které byla její prvotina také nejčastěji řazena, ale na druhou stranu nu-metal na L.D. 50 ke slyšení skoro není. Kdo pamatuje jejich původní image – prapodivně pomalované hlavy – určitě lehce dojde k jasné paralele s populárními Slipknot nebo Mushroomhead, ale tenkrát to tak prostě bylo. Hudebníci se natřeli načerveno, svou hudbu zařadili jako nu-metal a popularita minimálně u generace teenagerů byla zaručena. Není náhodou, že i já se v té době počítal k náctiletým a deska z U.S.A. s kacířským nápisem parental ADVISORY explicit kontent byla zárukou toho správného materiálu pro věčně nas..ného puberťáka. Hodně se od tehdy změnilo a jen málo přečkalo svou dobu až do dnešních dnů; albu L.D. 50 se to ale podařilo na sto procent.

 

Posluchači je nabídnuto sedmnáct pilulek o účinné době kolem sedmdesáti minut, což se může zdát hodně, ale díky členění nahrávky různými intermezzy je to čas úměrný obsahu. Ke konci se spíš začínají projevovat jasné příznaky předávkování, vždyť taky L.D. 50 je terminus technicus pro dávku smrtelnou pro polovinu uživatelů, takže vlastně není divu! O produkci se postaral Steve Richards a Shawn Crahan, takže další paralela ke Slipknot… Po hudební stránce se jedná o album dvou extrémů – na jednom konci se nachází syrové a úderné skladby jako Dig, Under My Skin nebo Death Blooms a na konci druhém písně melodické a chytlavé jako Prod nebo -1; ostatní skladby mají část  obojího a jsou neméně zajímavé. Výsledek je výborný a nápaditý metalový počin, který ale dle mého nepatří do spárů nu-metalové příšery, které byl dříve nemilosrdně předhozen. Žánrové škatulkování je věc ošidná, ale vyvrátil-li jsem jedno, měl bych asi říct, jak to je. Nejsnadněji z toho vyklouznu experimental (popř. alternative) metalem, ke kterému se Mudvayne počítají dnes, ale L.D. 50 je jinde. Jen si je poslechněte, skvěle přesná a úderná hra všech nástrojů, dost brutální baskytara a bicí, které dávají hudbě jasný obrys, a do toho Chadův hlas, který by sám o sobě zahnal Křižáky na ústup. Nejvýstižněji se mi jeví math core, ale je to slovo do pranice (a ve své podstatě na tom ani nijak nezáleží, prostě to jsou Mudvayne a tečka).

 

Skoro mám pocit, že tahle deska je nějaká přehlížená, nebo jen neumím hledat, nevím. Každopádně pro mě je jejich první zářez na pažbě tím nejlepším, co kdy vydali. Dnešní projev Mudvayne (a počítám to už od The End Of All Things To Come) je o hodně jiný, víc právě zmíněný experimental a dle mého víc (pod)průměr. Naštěstí pro ně samotné ale velice brzo pochopili, že zlatým nu-časům odzvonilo a dokázali včas vystoupit a najít si svou vlastní cestu. Ale ryby jako Severed nebo Prod se dají urybolovit jenom jednou. Mudvayne si svůj největší úlovek střihli hned na začátku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky