Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Muse - Drones

MuseDrones

Mirek M30.7.2015
Zdroj: FLAC, mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Muse pokračují v krasojízdě a upevňují svou vůdčí pozici v rámci současné rockové scény. Velkolepý a ambiciózní koncept "Drones" sice není bez chybičky, ale i tak má slušné šance stát se v budoucnu uznávanou a "povinnou" rockovou klasikou…

Ačkoliv je éra rockových velikánů již nenávratně pryč, má tento žánr v rukávu ještě pár posledních es, která se těší masové oblibě a dokážou zaplnit stadiony. Muse lze rozhodně považovat za jeden z jeho největších trumfů. Od třetího počinu "Absolution" trojice pravidelně okupuje vrchol (nejen) britské prodejní hitparády a zároveň poctivě buduje image nejlepšího současného koncertního seskupení. V podstatě lze říct, že minimálně v rámci rockového žánru věhlasnější a populárnější kapelu v současnosti nenajdeme.

 

Muse

 

Jestliže původně projev spolku charakterizovala "radioheadovská" tesknost a melancholie, postupem času ji vystřídala spíše "queenovsky" velkolepá okázalost a patos. Muse každopádně nikdy neusínali na vavřínech a s každým dalším počinem se snažili na svou tvorbu nahlížet z lehce odlišného úhlu. Na posledních albech si například zaexperimentovali s orchestrálními pasážemi či elektronikou, což spousta původních fanoušků nesla spíše s nelibostí a možná i proto se kapela rozhodla na novince "Drones" vrátit k plnokrevně rockovému soundu a ohlásila "návrat ke kořenům".

 

Snad poslední věcí, která velkolepému hudebnímu pojetí spolku chyběla, bylo plnohodnotné koncepční album. Bylo tedy asi jen otázkou času, kdy se do něho jeho frontman a hudební mozek Bellamy pustí. Výsledný koncept "Drones" rozdělil na dvě části, přičemž první pojednává o muži, ze kterého vojenská mašinérie stvořila chladnokrevný vraždící stroj. Hudebně se tato polovina alba nese spíše v přímočařejším, energickém a emotivně vypjatém duchu se zemitými hard rockovými riffy.

 

 

V druhé části ovšem dojde u "hrdiny" příběhu k prozření a proti válečné mašinérii se vzbouří. Nestačí však zachránit sebe ani své blízké a nakonec umírá. Zde už kapela postupně zvolňuje a přináší i klidnější momenty včetně působivé teskné balady "Aftermath". Celé album pak vrcholí epickou desetiminutovou suitou "The Globalist", která se pyšní zajímavými kontrasty mezi baladickými a energičtějšími momenty, okatě pomrkává po art rockové velkoleposti a doslova ždíme z posluchače emoce.

 

Jistě, tvorba Muse je plná patosu, kýče, okázalosti, nabubřelosti, prvoplánového dojímání, nesčetněkrát omletých poselství a místy dochází i ke zjevnému vykrádání rockových velikánů. Samotný příběh prezentovaný na "Drones" pak svým leckdy až úsměvně naivním pojetím může budit oprávněné rozpaky. Nicméně přes to všechno jde stále o nesmírně zábavnou, strhující, chytlavou a nápaditou desku, jež je zároveň hudebně i pěvecky na výši. Obviňovat spolek z progresivního či uměleckého přístupu je sice naprosto scestné, v rámci světové scény ale těžko najdete kapelu, která by se s odkazem britské rockové klasiky dokázala vypořádat nápaditěji a zároveň ho uměla s úspěchem servírovat i mainstreamovému publiku a vrátit na stadiony. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky