Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Paul Barkera jsem měl vždycky radši než strýčka Ala. To jen tak pro pořádek. Vždycky mi přišlo, že strejda toho moc nakecá a být ten druhý v pořadí je tak nějak lepší, protože většinou prudí ten první a číslo se dvě se lépe snáší. Navíc Paul Barker je sympaťák k pohledání. Tak či tak, Ministry v tomto složení ve mně zanechali tak výraznou stopu, že jsem byl prakticky ukázkově nasměrován do míst, odkud lze s maximálním zalíbením vstřebávat tu hnusnější než běžně snášenou hudbu. To jim budiž navždy přičteno ke cti.

Paul Barker se k Ministry připojil během turné k desce Twitch a poté se stal nedílnou součástí industriálního monstra. Jeho jméno je podepsáno pod ty nejzásadnější alba a když odhlédnu od domovské kapely, byly to i různé boční projekty, které měly smysl a stylově chycený protiproud k těm hodnějším interpretům. U Wax Trax! to tenkrát holt byla dobrá společnost. Stačí vzpomenout na Revolting Cocks nebo třeba Pailhead. Lead Into Gold je ovšem čistě Barkerova záležitost, které se rozhodl vdechnout život na konci osmdesátek. Během pár let vyšlo album Age Of Reason, vyšlo taky pár menších nahrávek a pak šlo všechno k ledu. Nebyl čas, prostor, možná nebyl ani smysl solit v záplavě dalších ještě tento projekt. Paul se jej rozhodl znovu oprášit až letos a výsledkem je nové album The Sun Behind The Sun.

Je to v podstatě mile nekompromisní záležitost. Živená neživou hudbou nostalgie a spojená s dneškem, protože dnes se sluší takřka všechno. Kdo tam slyší ozvěny tehdejšího přerodu Ministry z novoromantického tělesa na těleso zvrácené, možná nebude daleko od pravdy. Své by si mohl najít také ten, který nepohrdne pokrouceným světem post punku, vzteklým EBM nebo elektronickým undergroundem, kde mísí všechny možné vlivy, aby byla na povrch vyplivnuta surovější verze uhlazeného alba, kterému nechybí melodie, nadhled a duše punkera. Na The Sun Behind The Sun lze najít vše vyjmenované, na to dám krk.

Paul sice není zrovna velký zpěvák, jeho hlas je letmo prohnán efekty a je to vlastně takový zastydlý vokál, který je zastrčen v pozadí a hudbu jen doprovází, než aby se držel v popředí a dělal ramena. Ale přesto má své charisma a oblíbil jsem si ho. Lead Into Gold ale není ani tak o zpěvu, jako o navození speciálního prostředí, kde hraje prim strojařina pro pokročilé harcovníky, aby nezapomněli odkud kdysi vítr vál a že je dobré si jej pořád nechat prohánět kolem hlavy. A křenit se u toho.

Na The Sun Behind The Sun lze najít gotikou načichlou romantiku, ale taky staré industriální klima hozené do dramatičnosti a atmosférické ozvěny ne nepodobné zkroceným a do rozporu ke starobě hozeným Fear Factory (These Unknown). Všechno jsou to vlastně takové zapškle disonantní hitovky, stejně jako většina ostatních. Vždyť taková We´ll Take Tomorrow je vyloženě jízda, kterou kontroluje pár poničených zvukových výlisků mimo šablonu. Těžko se vyjadřovat jinak i k následující No.3 vs No.1 působící o něco mírumilovněji, ale uvnitř je pořád ten tlak a necudně trhlá revolta, co smrdí průserem, když se zdá, že je všechno okej. Paul Barker je prostě duší elektro punker, vždycky byl a bude.

A The Sun Behind The Sun je deska, která to naplno dokazuje. Je vážně skvělá. Kdo má rád, když ho milá u hlazení tváře jemně pokopává do pozadí a potrpí si na industriální muziku stříklou smutnými obrysy za okny fabriky, tomu může býti velmi dobře po těle.