Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ačkoliv je éra rockových velikánů již nenávratně pryč, má tento žánr v rukávu ještě pár posledních es, která se těší masové oblibě a dokážou zaplnit stadiony. Muse lze rozhodně považovat za jeden z jeho největších trumfů. Od třetího počinu "Absolution" trojice pravidelně okupuje vrchol (nejen) britské prodejní hitparády a zároveň poctivě buduje image nejlepšího současného koncertního seskupení. V podstatě lze říct, že minimálně v rámci rockového žánru věhlasnější a populárnější kapelu v současnosti nenajdeme.

Jestliže původně projev spolku charakterizovala "radioheadovská" tesknost a melancholie, postupem času ji vystřídala spíše "queenovsky" velkolepá okázalost a patos. Muse každopádně nikdy neusínali na vavřínech a s každým dalším počinem se snažili na svou tvorbu nahlížet z lehce odlišného úhlu. Na posledních albech si například zaexperimentovali s orchestrálními pasážemi či elektronikou, což spousta původních fanoušků nesla spíše s nelibostí a možná i proto se kapela rozhodla na novince "Drones" vrátit k plnokrevně rockovému soundu a ohlásila "návrat ke kořenům".

Snad poslední věcí, která velkolepému hudebnímu pojetí spolku chyběla, bylo plnohodnotné koncepční album. Bylo tedy asi jen otázkou času, kdy se do něho jeho frontman a hudební mozek Bellamy pustí. Výsledný koncept "Drones" rozdělil na dvě části, přičemž první pojednává o muži, ze kterého vojenská mašinérie stvořila chladnokrevný vraždící stroj. Hudebně se tato polovina alba nese spíše v přímočařejším, energickém a emotivně vypjatém duchu se zemitými hard rockovými riffy.

V druhé části ovšem dojde u "hrdiny" příběhu k prozření a proti válečné mašinérii se vzbouří. Nestačí však zachránit sebe ani své blízké a nakonec umírá. Zde už kapela postupně zvolňuje a přináší i klidnější momenty včetně působivé teskné balady "Aftermath". Celé album pak vrcholí epickou desetiminutovou suitou "The Globalist", která se pyšní zajímavými kontrasty mezi baladickými a energičtějšími momenty, okatě pomrkává po art rockové velkoleposti a doslova ždíme z posluchače emoce.

Jistě, tvorba Muse je plná patosu, kýče, okázalosti, nabubřelosti, prvoplánového dojímání, nesčetněkrát omletých poselství a místy dochází i ke zjevnému vykrádání rockových velikánů. Samotný příběh prezentovaný na "Drones" pak svým leckdy až úsměvně naivním pojetím může budit oprávněné rozpaky. Nicméně přes to všechno jde stále o nesmírně zábavnou, strhující, chytlavou a nápaditou desku, jež je zároveň hudebně i pěvecky na výši. Obviňovat spolek z progresivního či uměleckého přístupu je sice naprosto scestné, v rámci světové scény ale těžko najdete kapelu, která by se s odkazem britské rockové klasiky dokázala vypořádat nápaditěji a zároveň ho uměla s úspěchem servírovat i mainstreamovému publiku a vrátit na stadiony.