Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - The Barghest o

My Dying BrideThe Barghest o' Whitby (EP)

Jirka D.2.12.2011
Zdroj: rudý 12" vinyl (# VILELP 359)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / Project SE II pre-amp / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Malé album temné a hluboké atmosféry.

Podle všeho se zdá, že britská stálice My Dying Bride je stále při chuti a při síle, protože frekvence vydávání alb „velkých“ i „malých EP“, jakož i různých kompilací je poměrně svižná. Před krátkým časem se tu kolega Victimer rozepsal o narozeninové kompilaci Evinta, několik málo dní před ním jsem ještě zpětně zmínil předchozí EP Bring me victory a aniž by stihlo opadat listí na stromech do posledního lupenu, opět se společně podíváme, čím novým nás tahle parta obdarovala tentokrát.

 

Z původního záměru přípravy nové studiovky bylo upuštěno, myšlenka se posunula dále do budoucnosti a hotový materiál nezapadající do kontextu připravované desky byl použit právě na aktuální EP s názvem The barghest O‘Whitby. Krásně rudý vinylový nosič obsahuje pouze jednu stejnojmennou skladbu délky 27 minut, i když kompozičně rozčleněnou do více částí, vše zabaleno do dosti ponurého artworku, který už tradičně připravil sám Aaron. A u ponurosti nezůstaneme jen v souvislosti s obalem, neb hudba, která je obsahem EP, je temnou a ponurou ještě o něco víc a i otrlí posluchači MDB budou cítit nepříjemné mrazení za krkem.

 

velké představení strachu

strachu, který je mi blízký

 

Svou náladou především v úvodních minutách mně nabíhají vzpomínky na „anděla a temnou řeku“, určitou souvislost bych hledal právě v minulosti, pro někoho možná už dost zastřené, přesto nesmrtelné. Svůj velký debut si užívá Shaun Macgowan, možná právě díky jeho smyčcovému recitálu se obracím nazpět a hledám souvislosti. Rýpalové by mohli prohlásit, že MDB nepřichází vůbec s ničím novým, že jen použili staré osvědčené postupy, triky a fígle a vše zase vydali pod rouškou tajemného příběhu o hrůzné pomstě, krevní mstě s tragickým koncem plným krve, vlčího vytí a následného odpočinku v bažinách temnot. Nezkouším si ani tipnout, kam na podobné náměty Aaron chodí, ale při překládání poměrně dlouhého textu mi nebylo nejvolněji; skoro jsem toho vlka cítil za krkem, jeho dech, zuby potřísněné krví předchozí oběti, a byl jsem opravdu rád, že jsem se dostal na konec, shodil ze sebe ono vytržení a uvědomil si, že v Brně vlci nežijí.

 

Tvé srdce je kruté – moje je větší

 

V souladu s plynutím textů a jeho myšlenek se rozrůstá i hudba, která v úvodních minutách působí především klidně, skoro až meditativně a líně se převrací v toku času. Později se nabírá nejen na rychlosti a razantnosti projevu (škoda jest sejmutí kopáků), ale i obsahová náplň doznává proměny, texty jsou kruté, bolavé, zlé. Asi není nutné dodávat, jak sugestivně působí v těchto pasážích Aaron, jeho prožitek takových marných chvil je cítit i přes La Manche a vnímavý posluchač je opět zasažen. Atmosféru umocňují kromě klasických „brajdovských“ postupů nasamplované zvuky – hřmění večerní bouře a vytí vlka – noc je to děsivá, plná temných myšlenek a děsivých skutků.

 

má podstata je krvavá a je to pravda

je to noc, co nosím kolem sebe

 

Když jsem začínal EP poslouchat a začaly se mi v hlavě tvořit první myšlenky o recenzi, chtěl jsem tu mumlat něco o opakující se kapele, které už chybí soudnost, co všechno se vydat dá a co už je zbytečné. Nakonec jsem ale opět podlehl, změnil postoj a každý další poslech si užívám víc a víc. Právě v oné krátké stopáži, jedné skladbě, jednom příběhu, temné a gradující atmosféře a sugestivnímu projevu Aarona je skryta velká síla The barghest O’Whitby. Právě tohle je „to něco navíc“, které velké části kapel nebylo dáno, které sice odvádí výborné řemeslo, ale výsledek se časem ztrácí v ostatní produkci. Dnes existuje mraky technicky dokonalých kapel, ale jen jedni MDB.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky