Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Často se hovoří o jihočeské scéně, často i o té plzeňské, jenže je dobré si uvědomit, že rovněž existuje taky scéna zeměpisně uložená mezi tyto dva kraje. Konkrétně jde o scénu šumavskou a pošumavskou, kde zejména v úpatí brány čarokrásné Šumavy leží město Sušice, které v sobě skrývá nejeden hudební drahokam. Jedním z takových je smrtonosná mordparta Mortifilia, která za dva roky oslaví rovných dvacet let existence. Letos nám tahle kapela nadělila své čtvrté řadové album s úderným názvem …When I Killed The God.

O jejich čtyři roky staré třetí desce se věřilo, že bude osudová. Dostala stručné pojmenování Fate a byla náležitě vyryta v černé drážky. Zda bude na stejném nosiči i deska nová, ukáže čas, neboť dle dostupných informací se nové album bude lisovat až ve chvíli, kdy se vyprodá album minulé. Prozatím je …When I Killed The God vydáno na vkusném, do kříže rozevíracím dvanácti-panelovém digipaku. Počet šesti čtverců tak plně nahrává tomu, aby se nosič v takovém provedení otevíral do tvaru obráceného kříže. To jednak nádherně koresponduje s názvem i obsahem desky a jednak plně odpovídá žánru, kterým je nekompromisní death metal made in Sweden. No a samozřejmě takový tvar potěší všechny milovníky provokativních symbolů, včetně mě.

Ruku v ruce s tvarem jde i grafika. Ta byla svěřena zahraničnímu tvůrci z dalekého Mexika – Ericku M. Gonzagovi. Trojice korunovaných lebek, v jejichž pozadí se skví kostra Urobora. Na první pohled tyhle perokresby vypadají jednoduše, jenže krása je v detailech, takže čím více obrázek pozorujete, tím zjišťujete jeho hloubku a propracovanost. Klasickým strojovým písmem jsou pak doplněny texty a základní, klasické informace kolem desky. Nechybí ani dvojice fotografií, které nebyly pořízeny nikde jinde než v Amálino údolí na trase naučné stezky o zlatokopectví v Kašperských Horách. Jelikož toto místo důvěrně znám, můžu pro zájemce uspořádat exkurzi, haha. O to více je mi album blízké a získává mé drobné sympatie. Ale přejděme přímo k jeho obsahu, protože jak již z předešlých slov vyplývá, fyzické provedení nahrávky se vyvedlo nádherně, za což patří dík Berrymu a jeho Magick Disk Musick.

Když už jsme naťukli téma faktů kolem alba, není od věci rovnou navázat i na zvuk. Ten byl pořízen - v dnes snad již pro tuzemskou metalovou obec legendárním - studiu Hellsound. Už vyslovení tohoto jména dává tušit jistou kvalitu a pro hudebníky i osobitý přístup. Důsledná péče se na výsledném prožitku i podepsala. Takže Mortifilia v současnosti zní svěže, vzdušně a zároveň náležitě chladně a kovově. Zejména bicí nástroje mají nádherně úderný výraz. Činely pěkně řinčí, jako by létaly kolem vás. Frantův zpěv má za ty roky de facto neměnnou barvu, takže i tentokrát máte dojem, že na vás chroptí navztekaný viking (však se hraje po švédském stylu). K tomu si doplňte nespočet kytarových melodií s vynikajícím cirkulárkovým drivem a zahuštění basy, coby obhroublé přísady k přiostření hran. Výsledek zní věru fantasticky.

Pořád se mluví o švédském death metalu a i mé průvodní fotografie téhle recenze o tom jinak nevypovídají. Jasně, odkaz na učitele death metalu ze Skandinávie tu zkrátka cítit je, jenže namísto tahání kostlivců a těžení z vytěženého se tu jede vlastní cestou. Tvář kapely je znát, a to nejen díky výraznému a nezaměnitelnému vokálu, ale i díky způsobu rozvržení kompozic skladeb. V tom lze hledat klíč současného výrazu – kompozice. Mortifilia vždycky kladla důraz na melodie, zároveň je nepodřizovala jemnému vyznění, takže tvorba pořád funguje jako přímočará pila. Ovšem množství dnes použitých melodií je takové, že se nestačím divit. Skupina s nimi pracuje s takovou lehkostí, samozřejmostí a především obratností, až oči (i uši) přecházejí. Ta přirozenost jednotlivých zvratů prostě skvěle pasuje. Nechybí ani kytarová sóla s nápadem a trefným načasováním – to je prvek, který u jiných kapel mnohdy citelně postrádám. Skoro by se chtělo říct, že death od Mortifilie je technický, ale obávám se, že tento výraz hovoří poněkud nepřesně. Melodický death metal je to správné zaškatulkování. Ovšem je dobré počítat s tím, že ačkoliv příměr melodický může evokovat produkční uhlazenost, tak v tomto případě jde o domněnky zcela liché.

Z celkového pohledu se mi líbí i stavba desky, její rozvrh a způsob, kterým to všechno chrlí ven. Začne se lehkým intrem (bez samplů i bez znělky Hříšných lidí města pražského – nádherného to otvíráku koncertů) a plynule přejde v první neskutečně údernou věc How Many Days Are Left. Tenhle kousek jsem si z desky oblíbil nejvíc, možná to bude kvůli skoro až blackmetalovému riffu, který nastoupí hned v polovině první minuty. Ten mi vjel pod kůži vlastně okamžitě. V nastoleném tempu a tvrdých otěžích se nepolevuje ani nadále. Deska šlape po celou dobu své stopáže, aby v těsném závěru mohla lehce zpomalit do středních vod chladné skladby Greeting From The Other Side se snadno zapamatovatelným a chytlavým refrénem. Před definitivním tichem však ještě vypálí smeč v podobě Set Me Free, která utváří důstojnou tečku za solidní jízdou. Melodičnost a průraznost skladeb mi připomíná tvorbu takových Kataklysm po roce 2000. To znamená především silnou dávku energie na relativně malé ploše (čas trvání).

Závěrem snad jen pár poznatků, kterak k albu přistupovat. Asi nebude překvapením, když řeknu, že tahle deska je skvělým počinem, a to nejen v rámci diskografie kapely, kde ji řadím na úplný vrchol. Album směle atakuje i post nejlepší desky tuzemské metalové scény letošního roku. Nejde ani tak o nějakou objevnou muziku, která by usazovala na zadek svou progresivností, alternativou či jinými postupy, které vzbudí zájem. Tady je dobré si uvědomit tu naprostou přirozenost, lehkost a samozřejmost, s jakou ta muzika vzniká. Člověk vyloženě cítí radost z hraní, chtíč se podělit o kus dravého riffu. Ta jiskra svědomité, poctivé a na nic si nehrající kapely tu žhne opravdu velmi silně. Už proto, že mě poslech vyloženě baví, musím desku hodnotit tak, jak ji hodnotím. Když k dobrému pocitu přidáme i pěkné zabalení, výborné nápady, skvostný zvuk a chytlavost všech skladeb, nezbývá než hovořit o dosavadním vrcholu kapely Mortifilia.