Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Existuje spousta teorií o tom, jak tahle nahrávka ubližuje pravému blackmetalovému duchu a neméně těch, které se za Myrkur staví a kladou důraz na fakt, že i žena může být nakažena virem špinavé lesní oddanosti. Lidé toho napovídají... A ono je přitom úplně jedno, jestli za zčernalé nitky tahá Karel, Bedřich nebo támhle Magda od přespolních. Ta hudba by prostě měla něco dát, ať už za ní stojí kdokoliv. Za jednohlavým projektem Myrkur stojí mladá dánská umělkyně a modelka Amalie Bruun, věnující se jinak hře na klavír a populární hudbě. Její zvrhlé já je potom převtěleno do podoby, kterou máme nyní před sebou - do Myrkur. Róba mizí ve skříni, lodičky pod postelí a jde se bosky do lesa. Ve vytahaném svetru a se sekyrkou na dříví.

Bude to bolet, řekla něžně a zmizela v houštinách. Abychom vílu Amálku znovu našli, představme si trochu její debutové EP. Bavme se o hezké myšlence hezké dívky o nehezky podaném black metalu. I když pouze zopakuji stokrát vyřčené, čím dál více podobnému představě o levitující Enye nad hladinou půlnočního jezírka, kdy kolem jejího hrdélka vydávajícího léčivě míněné slova, lítají třísky a nebohá Enya zle krvácí. Myrkur je proměna krásné dívky v divoženku, a tak to má být vnímáno i hudebně. Éterický vokál neuroticky křižují zlověstné riffy, které navazují na staré mrtvolné lesnictví Burzum, epické houbaření Ulver a možná taky trošku strašení ze sbírky poťouchlých obličejů pana Abbatha.

Tak, jak to zní, tak i celý tento Relapse cirkus působí. Uměle, neurovnaně, ale na druhou stranu také zajímavě a lákavě. Má to tak asi být. Na černém nebi svítí půlměsíc, na plnohodnotný úplněk to nevypadá ani náhodou. A to je samozřejmě škoda, protože nemáme být na kebabu s Turkem, ale někde v norském polesí. Z bílých půlek mladé Dánky, která žije v USA a kapelu pojmenovala pěkně po islandsku, vidíme jen opar, protože Amálka nechce chodit nahá a v lese je strašná mlha. A to taky nejednoho honimíra zabolí. Pár postupů dá na chvíli vzpomenout na staré dobré časy, aby se po chvíli tento, husí kůži nahánějící pocit, ztratil v nánosu umělohmotné produkce a celkové nedůvěry.

Myrkur má letos v létě vyjít regulérní deska, se kterou vypomohou lidé jako Teloch nebo Garm, takže nezbývá, než si počkat, jaký bude výsledek a nakolik bude odlišný (čti opravdovější) od tohoto EPka. Nedá se svítit, kromě pár netradičních pohnutí mysli, je zatím projekt Myrkur jen takovým hozením klacku do vody, které hladinu nezčeří. A večer, jak se setmí, se toho umělého blacku sotva kdo lekne.