Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lidový komisariát vnitřních záležitostí předkládá svou další výroční zprávu. Od roku 2011 do dnešních dnů se toho nahromadilo hodně a tak jsou veškeré poznatky pečlivě uschovány ve složkách pod souhrnný název Hakmarrja. Jsou všichni přítomni? Zasedání komise může začít.

Úvodní slovo vůbec neslibovalo, že by se během dnešního usnesení projednávalo něco, co bychom mohli nazvat šťastným či snad veselým. Hned první svazek Hakmarrja dal jasně najevo, že dnešní večer bude dlouhý a trýznivý. Mnozí soudruzi tajně zvracejí do aktovek, přičemž ledabyle předstírají hledání zapadlého kuličkového pera. Nic naplat, jednou za čas to přetrpět musíme. Přitom se zdá, že závažnost programu se bude na jen a jen stupňovat a tíha problémů pouze přibývat. Jestli takhle hnusně funguje naše dokonalá společnost, jak asi vypadá ten prohnilý kapitalismus? Soudruh po mé levici zrovna nečekaně praštil pěstí do stolu a celý rozlícený přednesl možné řešení našeho problému. Rozbušilo se mi srdce, tu ranou mi dokonce shodil jmenovku. Na klidu mi absolutně nepřidává ani jeho nabroušený hlas, a to jsme teprve u čtvrtého bodu Za Krajla. Podle něj bychom měli navýšit počet strojírenských budov a snad i více zbrojit. Jakoby nestačilo, že už teď nám od rána do večera za okny udávají rytmus obrovské továrny a dozvuk úderů železa o železo mi řinčí v uších kamkoliv se hnu.

Prokládáme zasedání chorálním zpěvem lidové písně, abychom si zvýšili laťku sebevědomí a mohli důstojně pokračovat v jednání. Na zažloutlé plátno se promítají plány The Invisible Empire a filozofie tohoto projektu působí skličujícím dojmem. Jenže tento zlověstný plán by mohl zamíchat kartami a třeba bychom zas dostali o několik hlasů ve světě víc. Jsme v polovině a já neklidně zjišťuji, že se mi to začíná líbit. Dopromítáno, těžké rolety se zvedly z oken a nám se naskytl tolik typický pohled na malebně betonovou krajinu plnou otrocky pracujících lidiček, vysokých hlídacích věží a komínů nepřetržitě chrlících tmavá oblaka kouře. Máme být právem na co hrdí, stále se ženeme kupředu. Travail Famille Patrie je asi nejošklivější bod našeho zasedání. I ten je ale vyřešen přívalem nadšení, zlepšovacích návrhů a ideologických řešení. Jednohlasně odklepnuto.

V průběhu krátké přestávky obdivuji armády dělníků, kterak vkusně střídají směny a nezapomínají přitom zpříma pohledět do žulových očí nadstandardní velikosti našeho milovaného soudruha generála. Razantním krokem vcházejí do ulic, které máme důmyslně obehnané ostnatým drátem a strážními věžemi, ze kterých dohlížíme na jejich bezpečnost. Chlebíčků jsem se nedotkl, dnes nemám na vlašský salát žádnou chuť a postačila mi štamprle vodky stoličnej. Ta přišla vhod, protože listina U.C.K. má odstavců sice málo, zato jejich obsah vyžaduje žaludku silného. Další údery pěstmi do stolu, až světlý umakart popraskal. Zvláštní punc okamžiku dodávají neúnavné údery ze slévárenské větve našeho továrního komplexu. Jsme tvrdý národ pevně semknutý socialistickým cítěním, ne nadarmo je i kladivo naším symbolem.

Ještě zbývá závěrečný bod Red Silence, ten je řešen již v poklidnějším tempu a samozřejmě i tentokrát jsme našli nepříliš kruté východisko, pro blaho a spokojenost všech. Zvony odbíjí konec zasedání, ze kterého odcházím se smíšeními pocity a hnusně pokřivenou tváří. Rázně kráčím nočním chodníkem a neoplácím pozdravy. V hlavě mi stále hučí ostrá slova dnešního zasedání. Usínám s neklidným a svíravým pocitem, mám snad emigrovat? Proč bych to ale dělal, jednou za čas to zkrátka přijít musí a do příštího zasedání je času dost. Nebo ne?