Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Avow přináší šest nových skladeb, z nichž dvě bortí hranici deseti minut. Album neuhýbá, nekrokuje zpět z vytyčené cesty, která se v době Ion dala jen předvídat a přát. Protinožci pokračují ve své paralelní evoluci. Navrací se k absolutnu svých kořenů, aniž by jej pošlapávali. Zatímco Ion odkazovalo k rané tvorbě kapely, Avow se v nastoleném modu operandi přesunuje směrem k nahrávkám Seepia/The Sweyy. Vytváří další mezičlánek. Zúročuje zkušenosti. Posouvá je. Stává se tím, čím mohlo být Outre a naštěstí nebylo.

Zvukové frekvence Avow utápí smysly v surrealisticky amorfní temnotě o hustotě osmia. V kontradikci nahrávka vře precizní brutalitou chaotické zběsilosti, kterou v plné dokonalosti zachytilo Ion. Avow  interakcí obou těchto vlnových délek symetricky pulsuje. Instrumentální složka zde agresivně šroubuje brutalitu tvorby Portal do pekelných výšin. Nebetyčné pády do hlubin tak získávají na smrtící jímavosti: Catafalque. Hudba jasně artikuluje své hrany, brousí je na mikrony, trýzní skrze hypnotičnost, ponechává si větší dynamiku. Invenčně, zajímavě, bez ústupků. Nové album klade na vnímání vyšší nároky než např. alba Outre, Swaarth či Vexovoid. Utaženosti a přísnosti Ion však nedosahuje: Eye. Šestice skladeb s lehkostí dusí v křeče. Lněná vlákna zatuchlé pytloviny se zařezávají do tkání víc než v období Seepie. Promyšleněji. Těsně před posledním výdechem vždy povolí. Proč zadusit něco, co se zadusí samo. Vzduch k pozvracení nasycený nedýchatelnou zatuchlinou ovšem dusí dál. Smysly opět hltí známá čerň přecházející v temnozrnný chaos: Offune. Místy hudba připomíná Ripping Corpse a Morbid Angel tisíckrát propadlé černou dírou z opačného konce.

Duchovní náplň alba prorůstá hudebním podkladem jako chrámový fraktál. Začátek první skladby evokuje symbolické přemostění se ze sféry Ion do sféry Avow. Po necelé minutě se zrnící horizont zalomí v odpornou výpověď těžko definovatelného řádu mimo řád. Výpověď abstrahovanou od většiny vesmírných a božských vzorců tak, jak je známe. Nekonečnost jsoucna zmrtvena paradoxem času. Portal opět káží temnotu z míst zapovězených. Z dimenzí, jež duchovní vrchnost odmítá popsat ve svých pamfletech pro jejich absolutní bezbožnost a fyzika kolem jejich definic prozatím bojácně našlapuje. Manor of Speaking: bující extáze děsu, ve které zaniká každá jediná elementární částice božství i bytí. Portal potracují podstatu něčeho, co mělo zůstat nedotčené, něčeho, co nikdy neměli přesáhnout, natož v konečné fázi vzývat. Bode: temnota Avow je pouhým předsálím pochopení. Portal dosazují do rovnice své zvrácené tvorby další chybějící proměnné děsivosti. Úpadek se stává duchovně povznášejícím aktem až v okamžiku, kdy se rdoušené hrdlo dobrovolně zbaví touhy po dechu a temné fluidum cizí entity utopí krví zalitý zrak v černi zžíravé prázdnoty. Limita nekonečnosti — synonymum pro pád dogmatu rozhřešení skrze smrt v působivé architektuře nekonečné ohavnosti: Drain. Vše zde souzní zase trochu jinak než v minulosti, ale opět v naprosto nezvratné formě. Mysl se nedokáže zbavit myšlenky o odzrcadlení se oné zžíravé prázdnoty jako druhu víry erodující samotnou podstatu božství v lapsu prožitku nejhlubšího niterního hororu interpolujícího se znetvořujícící, do detailu propočtenou hudební progresí, kterou posluchač skrze Portal následuje až do úplného vykostění svého všeho. Nadevším zde jmenovaným dlí stále Oni — Starší všech věků. Neexistující mýtus. V hudbě Portal všudypřítomný.

Část Hagbulbia.

Informace o vydání Hagbulbie, utajeného „industriálně–noisově–ambientního“ alba, dávala smysl. Některé ze skladeb Avow tímto směrem v náznacích odkazují. V mysli rezonující šumy způsobené poslechem Ion se také velmi podobají lomozu Hagbulbie. Přestože se jedná v tvorbě Portal o novotvar, tak každá nahrávka Portal, do jisté míry, zanechává v mysli posluchače ozvy, které lze nyní nazvat jako Hagbulbia efekt.

Hagbulbia definuje další část prostoru, v němž Portal laborují. Po dvou dekádách dochází k vyslovení nevysloveného. K zachycení nezachyceného šílenství v plném rozlišení. Umělecky Portal dokazují, že si mohou (a budou) dělat, co uznají za vhodné. Opět jasně definují rozdíl mezi uměním, sebevyjádřením se a bezduchým patosem vděčné (pod)průměrnosti. Hagbulbia ukazuje neomezenost tvůrčích ambicí Portal. Čistě technicky nepředstavuje ruch této desky žádnou dechberoucí náročnost. Přesto, čistě pocitově, může přinést hluboce maligní prožitek. Všech pět skladeb si ponecháva na preciznosti, originalitě i stylu, ačkoli, už jen z podstaty zadání opracovávané zvukové formy, jsou tyto aspekty zároveň devalvovány poplatně účelům, kterým do nich chtěli Portal vložit.

Ironicky působí trochu smutně fakt, že podstatná část posluchačské masy se upla mnohem více k aspektu instinktivní pocitovosti a hudební nenáročnosti Hagbulbie, než k poslechu Avow. Pro dokreslení kolektivní plytkosti sluchu doby jev adekvátní. Příznačně se v tomto ohledu jeví i smíchání Avow a Hagbulbie do jedné skladby, kterou lze najít na internetu. Tupá arogance, nerespektování zaměru díla, senzacechtivost, které neomlouvá nic. Za víc, než devět slov a mávnutí ruky, ale tento „fanuškovský“ přečin nestojí, protože Ten, jenž na prahu světů číhá, vidí lidské ponravy, které mohou být inspirací nebo oběťmi. A budou. Jsou. Pro tentokrát zase tím druhým.

Portal prodlužují svou nadvládu. Odvrhují pojem prostoru i řádu. Skrze death metal sytí mysl i duši nepojimatelným a děsivým. Hudebně, aniž by opustili svou podstatu, působivěji, než kdy jindy, zachycují tvůrčí prostor, který si definovali někde ve sklepích, kůlnách a stodolách nejnižších pater svých psyché. Přestat nelze.