Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
N.K.V.D. - Hakmarrja

N.K.V.D.Hakmarrja

Bhut30.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Industriální black metalová tryzna ve stylu N.K.V.D. vás lapí a nepustí. Tvrdé údery kovadlin, smrad továren a chorý zpěv vám na dobré náladě rozhodně nepřidají. Dokonale zničený večer...

Lidový komisariát vnitřních záležitostí předkládá svou další výroční zprávu. Od roku 2011 do dnešních dnů se toho nahromadilo hodně a tak jsou veškeré poznatky pečlivě uschovány ve složkách pod souhrnný název Hakmarrja. Jsou všichni přítomni? Zasedání komise může začít.

 

Úvodní slovo vůbec neslibovalo, že by se během dnešního usnesení projednávalo něco, co bychom mohli nazvat šťastným či snad veselým. Hned první svazek Hakmarrja dal jasně najevo, že dnešní večer bude dlouhý a trýznivý. Mnozí soudruzi tajně zvracejí do aktovek, přičemž ledabyle předstírají hledání zapadlého kuličkového pera. Nic naplat, jednou za čas to přetrpět musíme. Přitom se zdá, že závažnost programu se bude na jen a jen stupňovat a tíha problémů pouze přibývat. Jestli takhle hnusně funguje naše dokonalá společnost, jak asi vypadá ten prohnilý kapitalismus? Soudruh po mé levici zrovna nečekaně praštil pěstí do stolu a celý rozlícený přednesl možné řešení našeho problému. Rozbušilo se mi srdce, tu ranou mi dokonce shodil jmenovku. Na klidu mi absolutně nepřidává ani jeho nabroušený hlas, a to jsme teprve u čtvrtého bodu Za Krajla. Podle něj bychom měli navýšit počet strojírenských budov a snad i více zbrojit. Jakoby nestačilo, že už teď nám od rána do večera za okny udávají rytmus obrovské továrny a dozvuk úderů železa o železo mi řinčí v uších kamkoliv se hnu.

 

N.K.D.V.

 

Prokládáme zasedání chorálním zpěvem lidové písně, abychom si zvýšili laťku sebevědomí a mohli důstojně pokračovat v jednání. Na zažloutlé plátno se promítají plány The Invisible Empire a filozofie tohoto projektu působí skličujícím dojmem. Jenže tento zlověstný plán by mohl zamíchat kartami a třeba bychom zas dostali o několik hlasů ve světě víc. Jsme v polovině a já neklidně zjišťuji, že se mi to začíná líbit. Dopromítáno, těžké rolety se zvedly z oken a nám se naskytl tolik typický pohled na malebně betonovou krajinu plnou otrocky pracujících lidiček, vysokých hlídacích věží a komínů nepřetržitě chrlících tmavá oblaka kouře. Máme být právem na co hrdí, stále se ženeme kupředu. Travail Famille Patrie je asi nejošklivější bod našeho zasedání. I ten je ale vyřešen přívalem nadšení, zlepšovacích návrhů a ideologických řešení. Jednohlasně odklepnuto.

 

V průběhu krátké přestávky obdivuji armády dělníků, kterak vkusně střídají směny a nezapomínají přitom zpříma pohledět do žulových očí nadstandardní velikosti našeho milovaného soudruha generála. Razantním krokem vcházejí do ulic, které máme důmyslně obehnané ostnatým drátem a strážními věžemi, ze kterých dohlížíme na jejich bezpečnost. Chlebíčků jsem se nedotkl, dnes nemám na vlašský salát žádnou chuť a postačila mi štamprle vodky stoličnej. Ta přišla vhod, protože listina U.C.K. má odstavců sice málo, zato jejich obsah vyžaduje žaludku silného. Další údery pěstmi do stolu, až světlý umakart popraskal. Zvláštní punc okamžiku dodávají neúnavné údery ze slévárenské větve našeho továrního komplexu. Jsme tvrdý národ pevně semknutý socialistickým cítěním, ne nadarmo je i kladivo naším symbolem.

 

Ještě zbývá závěrečný bod Red Silence, ten je řešen již v poklidnějším tempu a samozřejmě i tentokrát jsme našli nepříliš kruté východisko, pro blaho a spokojenost všech. Zvony odbíjí konec zasedání, ze kterého odcházím se smíšeními pocity a hnusně pokřivenou tváří. Rázně kráčím nočním chodníkem a neoplácím pozdravy. V hlavě mi stále hučí ostrá slova dnešního zasedání. Usínám s neklidným a svíravým pocitem, mám snad emigrovat? Proč bych to ale dělal, jednou za čas to zkrátka přijít musí a do příštího zasedání je času dost. Nebo ne? 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky