Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nadja - Queller

NadjaQueller

Victimer2.5.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Harmonický drone / doom nebo rozmazaný shoegaze pro misantropy a snílky. NADJA vykročili směrem přijatelnějšího materiálu, ale jsou nadále rozostřeně sví.

Bože to je alb, splitek, singlů a nahrávek všeho druhu. Tuhle šílenou spoušť za sebou nechává manželské duo NADJA, které by po hudební stránce mohlo zdárně suplovat prášky na spaní. Jejich hudba totiž teče. Pomalu, plynule, do tajemných tůní bez pohybu a když už je na blízku peřej, tak nás spláchne rovnou pod hladinu, bez zbytečných kaskadérských pokusů o záchranu. Je to hypnóza, něco co nástroji přehlušuje ticho, něco co promlouvá do podvědomí. NADJA, to nejsou písně, refrény a sólující nástroje. Je to zvuk, uvedení do stavu hybernace, kdy tělo propadá útlumu a spolu s hudbou odchází do říše spánku a uměle vyvolaných obrazů.

 

Příjemně podivuhodná sovička brouká do tmy čtveřici příjemně podivuhodných songů, které jsou na nadprodukci projektu naprosto v pořádku a pocitově na výši. Z diskografie si hleďte vybrat, co uznáte za vhodné, projet ji celou prakticky nelze, a o to více času můžete dopřát novince "Queller". Ne, že bych NADJA nikdy nevěnoval pozornost, ale až s poslední nahrávkou jsme se tak nějak sžili, pozdravili se na potkání, poklábosili u kávy a řekli si plány na odpoledne. Jsme už kámoši.

 

Upoutala mě (jak jinak) atmosféra. Je to jako pozorovat děj za tlustým sklem, jako když chodíte po kraji lesa, který od města odděluje skelná báň a za ní se v šeru odehrává lesní život. Ten se snažíte zachytit a když už se zdá, že máte jasno, pointa jakoby neustále unikala, protože jednoduše není vidět, je rozmazaná. Přesto je jasné, že je děj alba uspávající, svým způsobem magický a melodicky příjemný. Zpěvem je šepot, který nám tlumočí jak probíhá noc mezi stromy nad hlavou a sám je schovaný v neprostupné hradbě zvuků. I tak jde jasně vysledovat, že kanadskému páru není lhostejné, aby jejich písně jen tak vznikaly a rázem po pár podivných tazích zase odezněly. Všechny skladby "Queller", byť se jen hemží experimenty se zvukovými možnostmi, jsou na srozumitelné a mimořádně citlivé vlně. Jsou tajuplné, jsou hluboké a jejich dopad má účinky. Když už vás nezhypnotizuje sova svým pohledem z obalu nahrávky, hudba NADJA už určitě ano.

 

 

Skladby na "Queller" jsou nastaveny na stejnou úroveň, jejich motivy se omílají do zblbnutí, ale výsledek je pozoruhodný. Pokud se ještě úvodní věc "Dark Circles" nijak moc neodváže a hledí si spíš sama sebe ve své doomově zapařené houbičkové krajině, tak dvojka "Mouths" už se nebojí přitlačit na pilu a povolit uzdu melodické fantazie. Základ ovšem zůstává stejný - je polotma, jsme v lese a jsme daleko od normálu. Pomalu se rozjíždějící "Lidérc" se najednou octne v kruté (až industriální) křeči, která jej popožene dál a nechá zase oddychnout pěkně v mechu mezi květinami. Poslední vál "Quell" je vlastně, víc než cokoli jiného, rockovka s důrazným rifem a tajným poselstvím. To jen nelze vykřičet, šepot nadále dominuje.

 

NADJA nahráli velmi dobré album, které pohltí, nezanechá v posluchači pocit nedůvěry a rozehraje svou zanícenou misi, kde je hlavním průvodcem rozostřený doomový zvuk. Dle mého nejlepší počin javorového páru za poslední (ehm...) měsíce. Bděte, choďte na houby, zamávejte sově a hrajte si třeba s vysílačkou. Budeme vám dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky