Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nargaroth - Spectral Visions Of Mental Warfare

NargarothSpectral Visions Of Mental Warfare

Bhut22.6.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nová deska mi do kompletní diskografie Nargaroth příliš nezapadá. Přeci jen ambient bych od Kanwulfa nikdy nečekal. Ale stalo se. Musím ovšem konstatovat, že si v tomto žánru vede bravůrně. Snivé kosmické plochy jsou zajímavým a příjemným odlehčením. Black metal na hřebík na štěstí nepověsil a tak i zde se setkáváme s klasickou porcí výborných melodií. Zajímavé, ale nikterak dokonalé album.

Kanwulf se asi zbláznil. Fandové německé kapely Nargaroth jistě sledují různé rozhovory a vyjádření frontmana Kanwulfa. Pokud jste již nové album slyšeli nejspíš tušíte na co narážím. Pro nezasvěcené mohu nastínit fakt, že Kanwulf se několikrát vyjádřil o své nelibosti v moderní technice, přístrojích apod. Svou hudbu natáčí stále stejným způsobem už od svých začátků. Ale proč to všechno vlastně říkám. Jste-li odpůrci nových trendů a děláte hudbu, asi těžko se Vám zalíbí klávesy, synťáky, samply atd. Hudba Nargaroth byla vždy syrová a držela si dál od těla experimentování s elektronikou. Ovšem nová deska Spectral Visions Of Mental Warfare hovoří zcela jinak.

Teď si asi říkáte, co to proboha (proďábla) teda natočil. Jen klid, nějaké výrazné odlišnosti a újmě v atmosféře Nargaroth se nekonají. Ale dost bylo chození kol horké kaše, takže k věci. Nová deska má vedle metalového také ve větší míře ambientní charakter. Elektronikou se to tady jen hemží. Nebýt několika blackových skladeb asi těžko by šlo o zařazení do škatulky metal. Nicméně hudba je to stále úžasná a pohlcující. Atmosféra má zvláštní charisma a umí perfektně vtáhnout. V případě, kdy slyšíme metalové pasáže shledáváme se s typickým rukopisem jména Nargaroth. Dlouhé roztahané písně s rychlou hrou kytar a pomalejších bicích. Zpěvu se zde však příliš nedočkáme, jelikož se jedná o album plné ambientních snivých ploch. To, ale také není výraznou novinkou (co se zpěvu týče). Novinkou dále nejsou některé použité samply. Například vytí vlka jsme již zajisté slyšeli na desce předchozí. To je samozřejmě čistý detail. Další kritika bude směřovat k obalu. Tento obrázek z dílny malíře Albrechta Dürera, který jej pojmenoval Melancholia I jsme již mohli vidět u jiných kapel. Kapela Haggard si tento obraz zvolila pro své prvotřídní album And Thou Shalt Trust... The Seer, dále jej využily na své desky také skupiny jako Oblivion, Stormbringer, Vrolok a třeba Aktiv Dödshjälp. Nicméně obrázek je to pěkný a ke kompozici alba Spectral Visions Of Mental Warfare i vhodný a korespondující. 

 

Nyní si dovolím přistoupit k lehkému nástinu útrob tohoto díla. Celá první píseň se nese v duchu takového preludia, intra. Zní pouze taková klávesová symfonie houslí a čela, jejichž hru v pozadí dokresluje déšť a tajuplné zvuky lesní zvěře. Druhý song pak nese metalové prvky. K blacku se sice tolik nepřiklání, kdežto v doomu se našel velice lépe. Roztáhnutá pomalá melodie, kořeněná houslemi a klávesami. Z blacku byl zachován snad jen Kanwulfův skřehot. První dávka ambientu přichází ve třetí skladbě. Z chmuru a zmaru se rázem ocitáme v čistém ničím nerušeném snění. Zavřete-li oči, nejspíš budete prolétat nekonečným vesmírem a sledovat jeho taje a děje. Následuje krátké intermezzo, víceméně shodné s titulní skladbou. Však tyto dvě písně k sobě kompozičně také patří. Druhá vlna ambientu přichází v pořadí s pátou písní Journey Through My Cosmic Cells (The Negation Of God). Tato opět instrumentální věc je něčím snad nadpřirozeným. Při poslechu se ocitáme v jiné tajemné dimenzi. Slovy těžko popsatelný, za to nádherný výlet. Opakem je šestá písnička, která už je pro Nargaroth klasická. Dlouhá, zkreslené výborné melodické riffy, a roztáhnutý blackový zpěv. Opravdu zdařilý kousek. V obdobném duchu se nese i další věc. S rozdílem, že nyní je použito výraznějších kláves k podbarvení atmosféry. Naprostý vyvrcholením skladby jsou temné těžké hluboké chorály. Lahůdka přátelé. Závěrečná skladba se navrací do ambientních vod. Hudebně je více veselejší a čerstvější. Atmosféra a nálada zůstává víceméně stejná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky