Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

České black metalové kapely dávají poslední dobou čím dál více najevo, že nepatří do žádného odpadu a je nutné s nimi počítat dokonce i ve světovém formátu. Nebudeme nyní vzpomínat skvosty, které v nedávné době vyšly, nýbrž o jednom z nich si právě cosi povíme. Naurrakar je kapela relativně nová, téměř neznámá, ovšem s potenciálem geniálním. Svou přítomnost ohlásili rouhačským demáčem Imperium Satana, po kterém následovalo EP Zákon Chaosu, kde nastolili svůj osobitý směr a ukázali pravou tvář. Nyní se pyšní čerstvým debutem Epilog lidstva. A právě Epilog lidstva si začátkem tohoto nového roku rozebereme.

Za zvuku mrazivých sirén vchází do masy lidí jejich poslední vteřiny. Jedinci přemýšlí, co učinit jako svůj poslední krok, jiní zas tupě kráčí v davu. Co bude vaším epilogem? Naurrakar nabízejí jiný rozměr black metalu. Nabízejí lidskou špínou prolezlé pasáže, ze kterých mrazí. Působí na mne dojmem šedého industriálu a pocitu chladného vzrušení. Ne, že by jejich hudební směřování bylo ovlivněno industriální hudbou, ovšem ta atmosféra dýchá jinak než u ostatních raw black metalových těles. Však Naurrakar kráčí někde mezi, kráčí po cestě, kterou brázdí de facto jen oni.

Black metal opět dostal živoucí podoby, dostal tváře pokřivené chemickými pokusy, dostal ošklivých jizev způsobených odlétající struskou. Rozhodně tato stigma nejeví znaky pekelných řádů. Hudba je blíže smrti jako takové. Dýchá z ní dekadence, nikoliv kacířské vystrkování rohů. Když k dané náladě doplníme skvostný obal z dílny spřátelené, výborné malířky Morgause, můžeme hovořit o výborném kontrastu. Hezky se mi dívá na ten náš underground, kterak je propletený a jeho klikaté cesty se mnohdy spojí až v nečekaných bodech. Morgause totiž je členkou uskupení Infernalismus a její díla spadají právě do tohoto žnru, tj. dekadence a surrealismus. A přesně v tomto duchu funguje i hudba Naurrakar. A když už se lehce bavíme o obalu, připomenu drobný detail. Celkový booklet alba je totiž vyhotoven ve velice podobném (téměř stejném) stylu jako předchozí EP Zákon Chaosu. Pro někoho možná zbytečné a nepodstatné, pro mě originální a příjemné prolnutí.

Mnohým je nejspíš známo, že kapela vystupuje bez bubeníka (tuto stopu má puštěnou ze záznamu) a otázkou samozřejmě je, jak to zní na albu. Upřímně - zvuk bicích je důstojný a od živých jej odlišují snad jen nepatrné rozdíly, však se o jejich realizaci postaral Lord Morbivod. Nicméně jak bicí, tak zbytek nástrojů mají velice ostrý a syrový zvuk. Tedy přesně takový chladný, mrazivý, který se do dané hudby a jí nastoleného tématu adekvátně hodí. Především bych vyzdvihl kytarovou práci. ta totiž nehází jen šíleně cirkulární riffy, nýbrž kouzlí nádherné melodie a tu a tam se vyloupne i nějaké to sólo, které opravdu stojí za zmínku. Dokonce i vokál je střídán v jednotlivých barvách a tóninách, čímž se kapela opět vzdaluje všednosti. Doplňující sirény jsou jen dalším detailem, který dodává albu na originálnosti a především notně zahušťuje jeho už tak smogovou atmosféru.

V určitých momentech dávají autoři snad záměrně vzpomenout na kapely věhlasnější. Například úvodní kousek Dědicové jaderného věku jakoby vypadl z rukávu Vargovi při tvoření alb Belus a Fallen. Naproti tomu hned následující Antihumánní technologie likvidace mi v jistých chvílích zase připoměla kontury starších Mayhem. Není to kopírování, ale jen drobné a nenápadné připomenutí. Naurrakar totiž nadále kráčí ve svých vizích a nepouští do své hudby jiné vlivy v přehnané míře. Jak jsem uvedl na začátku, máme co dočinění s dalším výtečným počinem tuzemského black metalu.