Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná jde o poklonu domovině, možná o turistickou prezentaci, ať je to jak chce, druhé album se jmenuje Rogaland. To je jižní oblast Norska, ze které The Konsortium pocházejí a kde jsou kořeny jejich drsné tancovačky. Atmosféru domoviny mají v krvi a tak nikoho nepřekvapí, že album Rogaland je studené a neútulné jako večerní plískanice, když ujede autobus a člověk musí domů po svých.

Kapela  se chopila nástrojů se vší vervou. Po úvodním intru, které už mohlo být jakýmsi varováním, rázně a bez okolků rozvinula svůj bohatýrský tyjátr. V něm jsem nenalezl mnoho místa pro černé malůvky pod očima, kosmetika musela dát přednost dobývání surové rudy, kdy ušpiněný thrash zní jako rypadla hoblující zemskou kůru. Black byl už v počátcích The Konsortium jen částečným partnerem, a i když některé jeho rysy jsou nesmazatelně vepsány do kůry notového zápisu, nahrávce víc než svou klasickou vizáž poskytuje spíš jen špinavou auru a neurvalost. Jen na několika málo místech se projeví v samotné kompozici. 

Rogaland je spíš oslavou extrémního metalu odkazující na místo svého vzniku. Proto nás posedají divé síly severské epiky, která se snoubí s moderním heavy metalem. Úplně vidím ty hrdé maníky, jak se jdou cestou z hospody postavit na břeh hučícího moře, s humorem hrozí dolů do Evropy a před rozsvícenými displeji mobilů vymýšlejí gargantuovské pózy. Hudebně by se dalo srovnávat třeba s Vreid s tím rozdílem, že v případě The Konsortium se v podstatě nesetkáme s extrémním zpěvem. Uši nám znásilňuje chlapácké halekání nalitých vikingů, v klidnějších partech jde zase o čistý vokál, kterému nejde upřít šarm a charisma.

I když jsem albu dal dost času na to, aby si mě podmanilo, nestalo se tak. Nenašel jsem důvod, proč si album pořídit a opakovaně se s ním bavit. Hlubší myšlenka nebo přínos světové kultuře se buď dobře schovávají, nebo tam nejsou. Protože skrýší jsem v hučících datech mnoho nenašel, hlasuji za B. Album je plné silně zerodovaného materiálu, který může překvapit snad jen čerstvého konvertitu doteď se třepajícího v diskorytmech Abby. Určitou zajímavostí je troubení hornů, které sekundují pochmurným vzpomínkám na časy bohatých úlovků, válečnické slávy a plaveb bez mořské nemoci. I to už tady mnohokrát bylo a album to nezachrání. Silnější dojem se kapele povedlo vyvolat ve skladbách, které nemají za cíl posluchače roztrhat a více se zaměřují na atmosféru. V kombinaci s čistým zpěvem se nedají ignorovat silnější místa, kterým věřím a cítím, že jde o silné a upřímné momenty. To se The Konsortium drží nástrojů s nadšením a neumdlévající energií, jako by se povznášeli nad mlhy vyhaslých vulkánů. Chuť hrát a navázat na pověst slavnějších krajanů nejde přehlédnout.

Kouzlo je nutné hledat v detailech, protože jako celek je Rogaland nuda. Akustické vybrnkávačky na pozadí divoké hry, aj ty dunící trouby bych započítal, to je tak vše. Každý bod k dobru ovšem sráží opakující se prostoje, hluchá místa na koncích skladeb, která trvají klidně i půl minuty. Ty mě doháněly k nepříčetnosti. Šumění moře asi všichni znají, proto dávat ho na konec každé skladby mi připadá skoro dětinské. Suma sumárum taková trošku zbytečná deska.