Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neath - The Spiders Sleep

NeathThe Spiders Sleep

Sarapis31.7.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Příjemné překvapení ze vzdáleného kontinentu, které je zároveň výrazným podnětem k hledání dalších skrytých klenotů. S palcem nahoru umisťuji „The Spiders Sleep“ na viditelné místo ve své sbírce a sahám po následovníku, do něhož vkládám nemalé očekávání. Ať už to ale dopadne (resp. dopadlo) jakkoli, solidní debut to kapele neodpáře.

S dalším utajeným tipem na poslech v letních bouřkovo-parných měsících tentokrát zavítáme do vzdálené Austrálie. Pro našince je to země vskutku exotická a hudba, která z těchto končin pochází má pro člověka žijícího v srdci Evropy jistojistě zvláštní nádech. Pro mě je australská metalová scéna zatím víceméně neprozkoumaným územím – z tamních spolků si narychlo vybavím tak akorát progresivisty Alchemist, heavíkaře Pegazus a šílence The Berzerker, dál už je to krapet mlhavější. Kapel je však v Austrálii daleko daleko víc a to by v tom byl čert, aby se mezi nimi nenašly nějaké hodnotné hudební lahůdky. A jednu takovou naději jsem objevil v mladé kapele Neath, která mě zaujala svým povedeným debutovým albem „The Spiders Sleep“.

Předem bych měl říct, že nejde tak úplně o novinku (cesta z Austrálie je daleká a klikatá, tak se nedivte, že se recenze zdržela:). Album spatřilo světlo světa v roce 2007, navíc od té doby přibylo do diskografie kapely ještě jedno dílko – deska „The Small Untruths“ z konce loňského roku (o ní někdy později). Zatímco na novější album se teprve chystám, debutový počin už mám naposlouchaný dostatečně a můžu se tedy s patřičným odstupem podělit o své dojmy. A ty jsou hodně pozitivní! Kapela na svém debutu představuje vlastní pojetí atmosférického psychedelického metalu a rozvíjí inspirace, které podle všeho pochytila z poslechů metalových veličin jako Opeth, Amorphis, Sadist, nebo i krajanů Alchemist. V klidnějších pasážích mi někdy dokonce vytane na mysl odkaz Faith No More. Album disponuje spoustou nápaditých motivů a příjemných melodických harmonií (mimochodem právě v nich se Neath nejvíce přibližují Akerfeldtově družině). V neposlední řadě mně na desce imponuje její silná atmosféra, která mě při každém poslechu vždycky neprostupně obklopí.

Nebojím se říct, že mě deska baví bez přestávky od začátku do konce. A to přesto, že jednotlivé skladby dosahují v průměru sedmi minut. Neath však nemají problém s udržením posluchačovy pozornosti a pořád sázejí jeden nápad za druhým. Dobrým tahem bylo netočit hodinovou desku a vyhnout se různým ambientním intrům a mezihrám. Ty někdy dobře plní roli vtažení posluchače do děje, ale někdy naopak nudí a album brzdí. Neath nic takového nepotřebují, krátké uklidněné pasáže mají zakomponované přímo ve skladbách a vědí, kdy je ve správný čas utnout. Toto vše je zabaleno do dusivého horka australské pouště, které ale může stejně tak být palčivým arktickým mrazem. To už záleží na vás. „The Spiders Sleep“ má ale i své stinné stránky, které lze připsat na vrub nezkušenosti. Například bicí působí v některých momentech poněkud neohrabaně a také čistý zpěv není ve všech případech zcela jistý, ale mě osobně to nevadí. I v těchto nedokonalostech prvního alba je krása a jisté kouzlo. Kdyby se to mělo opakovat i na další desce, byl by to problém, ale tentokrát to do konečného hodnocení ani nechci výrazně promítat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky