Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrocock - Truchlohry

NecrocockTruchlohry

redakce12.12.2025
Zdroj: CD digipak / promo od autora
Posloucháno na: truchlohravých přístrojích
VERDIKT: Truchlohravé double recenzování Necrocockova nového alba, vhodné to hudbě do těchto krátkých zamlžených dní, ve kterých se dobře umírá a ještě lépe o tom sní.

Když mozek rozkmotří se s míchou, je to zrádné....


(Victimer): Necrocock je vrchní harmonik nemocného a krásného umění, které spojuje v jedno a dělá to svým naprosto originálním způsobem. Bizarní Mozart české kotliny, který vyrostl ze svého mládí, ale to v něm zároveň pořád dříme a dodává jeho hudbě nevinně zvrácený rozměr, který nikdy nezestárne. Kdo si plete alba Necrocock s alby Kaviar Kavalier, není hoden, to jen tak pro začátek. Poslední léta je Tom Kohout mimořádně aktivní a prakticky každý rok nás oblaží novou nahrávkou, častěji právě pod svým pseudonymem Necrocock. Na této jeho značce je včetně dema a Konvalia aktuálně zavěšeno už dvanáct podivuhodných zastávek. Kdo tomu propadl jako já, jistě ví, čeho se hlubší příjem autorovy tvorby týká. Nové album Truchlohry vyšlo 23. listopadu a zdobí jej mlhavě snová atmosféra, hudebně protknutá jako hravá syntetika s truchlivě funerálním pozadím a důvěrně známým hostujícím doprovodem. Graficky pak vyvedená v bizarně abstraktním pojetí, za jehož výslednou podobou vězí nadaná malířka a vizuální umělkyně Tereza Laznová. Jo, tohle má svoje čaro.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/necrofotomumie1.jpg


Jinak je Tom na novince vlastně už typicky stylově nezatížen. Ano, albu vévodí jakási snová sychravost a zastřenost - vemte si třeba samotný úvod a závěr alba v podobě skladeb Jsme zatíženi duchovní pýchou a Sen o nekonečných pokojích. Je tu hodně syntetických rytmů na úkor například živých bicích a vše je to samozřejmě o klasicky atmosférickém a příjemně nakažlivém stylu komponování. O silných melodiích, které se vkradou do hlavy a pustit ven je už nejde. Necrocock v tomto ohledu nijak neslevil, jeho vrozená muzikálnost se těší pořád velké plodnosti. Jinak jsou Truchlohry ve své sychravosti vlastně hodně barevné album. Chvílemi milé a až hřejivé, jindy zase podivnější a hypnotické. A hodně se v něm umírá. Je to vyrovnaná kolekce ve smyslu síly a účinku skladeb a jinak vlastně volně se proplétající harmonie posbírané z různých hudebních koutků autorovy studnice nápadů. Od rytmicky našlápnuté Havárie v Necrocockově čtvrti, přes sice pochmurně se vinoucí, ale pak díky melodickým vokálům rozkvetlým věcem jako Zachytím tvou krásu nebo Na klášterních lukách, až po křehkou cestu podzemím V soustudánčí. Taky je zajímavé si poslechnout a porovnat, jak Necrococka inspirovala píseň A ty se ptáš co já, aby si složil vlastní Trochu vázne hlas.


Nové album je znovu nakažlivé představení. Postavené na truchlivě zastřeném syntetickém spodku a vydatné na to, jak se z něj odrazit a prosnít si Truchlohry od začátku do konce. Já k tomu přidám vlastní prožitek, kdy se mi deska dostávala do hlavy o něco pomaleji, než bývá zvykem, což mi vždycky vyhovuje. Asi jsem se přizpůsobil tomu mlhavějšímu pohonu skladeb, jako když se ráno nechce vstát a pak až postupně skrz mlhu vykouknou první paprsky a než zase zapadnou, zůstanou celý den s oparem v příjemně zastřené symbióze. Někde tam dál je čisté azuro, ale my si užíváme svou rozostřenou krásu, která poodhalí jenom něco. Truchlohry jsou taky takové. Hlavně se vykašlete na hledání, jak album stylově ukotvit, o tom to vůbec není. Je to o jeho dané a zvýrazněné atmosféře. Tomáš rýmuje své podivuhodné zhudebnělé básničky, nechává je prostoupit mrtvolnou, funerální bezvýchodností, a pak je transportuje dál do éteru.

 

 

 

 

(Garmfrost): Stalo se milou tradicí dostat od Toma Necrococka každý rok nové album. Jednou pod hlavičkou Kaviar Kavalier, podruhé, a to častěji, pod jeho osobní značkou Necrocock. Všichni jeho příznivci ví, jak to má Tom rozděleno a proto není s podivem, že jeho nová sbírka zvoucí se Truchlohry je dílem meditativním, snícím a pochmurnějším než třeba Hairy, Hairy z minulého roku.

 

Jsem překvapený úspornější stopáží Truchloher, díky které je album strhující. Ve své valivé síle na nic nečeká, graduje (dá-li se tak nazvat monotónně zasněná nálada nahrávky) a nabízí jeden hit za druhým. Živé bicí v podání Honzy Kapáka zazní pouze v odpichovější Havárie v Necrocockově čtvrti, která jako by vypadla z nějakého alba Kaviar Kavalier. Vedle Tomova zpěvu zazní také hlasy jeho hostujících kolegyň – kouzelné Nazaru Bokaz a něžné Andrey Baslové. Truchlohry jsou smírem mezi umělými a přírodními nástroji. Naprogramované bicí, syntezátory, elektronika na jedné straně a na druhé kytary, anebo vietnamský lidový instrument Đàn Bầu. Ten např. v truchlivé V soustudánčí nádherně poutá veškerou pozornost. Nemám vyloženě tip na nejlepší nebo nejvýraznější píseň. Každý song si jde v podstatě vlastní cestou. Melodické linky a postupy jsou důvěrně známé a já se jimi konejším. Přitom nutno přiznat, že se Tomovi stále daří přijít s nahrávkou, odlišující se od zbytku diskografie. Ano, místy jsem si vzpomněl na Lesní hudbu, protože třeba v Kukačce se pracuje s podobnými atmosférickými i lyrickými postupy. Jsme v přírodě, je nám smutno a umíráme.

 

Vedle smutna a tíživé nálady můžeme zaregistrovat Tomův smysl pro černý humor a užít si můžeme mistrnou práci se slovy. Tohle zkrátka roste. Tom Necrocock hravě strčí do kapsy nejednoho klasického básníka. Truchlohry ve mně probouzí závislost, což se mi děje pokaždé a málokdy tato závislost odezněla. Nálada i nádherné melodie ve mně rezonují a stejně jako loňská kaviáří pecka Hairy, Hairy hraje přesně pro moje rozpoložení.

 

Umíráme v přesvědčení, řev se mění v ječení...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky