Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Staré páky útočí! Tak…abychom si hned na začátek udělali jasno: miluji YES. Jsou rozhodně jednou ze tří kapel, které mne provázejí životem a mám naposloucháno (doufám) naprosto vše, co kdy vydali. Uznávám a klaním se jejich skladatelským schopnostem a jsem fascinován funkčností sestav(y), kde je každá jedna persona diametrálně odlišná od druhé. Těm chlapíkům to prostě pořád nějak vychází a jejich vliv na celosvětovou popkulturu (ano, až takhle daleko si troufám zajít) je neoddiskutovatelný.

Ať už vezmeme kteroukoliv sestavu, vždy se jednalo o plně funkční partu, která dokázala nemožné. „Time And The Word“, „Close To The Edge“, „Relayer“, „Gong For The One“, „90125“, „The Ladder“ či „Drama“….co album, to jiná sestava, ale zároveň „opus magnum“. Pravda, minulé album „Fly From Here“ přecejenom představuje menší trhlinu. Nejde o to, že zmizel signifikantní hlas kapely Jon Anderson a že se vrátil „asiat“ Geoff Downes. Jde o to, že bez přispění producenta (a kdysi i frontmana Yes) Trevora Horna by chlapáci vlastně neměli co nahrát, neboť stěžejní titulní a zároveň nejdelší kompozice je vlastně skladbou kdysi popových ikon The Buggles (tedy dua Horn + Downes) a zbytek playlistu působí téměř jako do počtu.

Nějaký ten rok uběhnul a máme tu Yes opět s novým zpěvákem (minulý měl „tradičně“ opět potíže s hlasem…sic!): Benoit David je vystřídán Jonem Davisonem (mj. Glass Hammer), který nejen jako Anderson zpívá, ale na pódiu i vypadá. Na nádherném obalu Rogera Deana se opět skví ikonické logo a vše by tedy mělo být v pořádku.

Inu…pokud album bereme jako projekt vokalisty Davisona a klávesáka Downese – budiž. Ale rozhodně se mi nechce věřit, že se nahrávání účastnil kytarový virtuoz Steve Howe, basový terorista Chris Square a dřevní bijec Alan White. Kde jsou Howeovy rošťácké vodopády tónů? Kde duní a drnčí Squireova nekompromisní basa? Kam se poděla spolehlivá Whiteova baterie? Steve Howe kdysi prohlásil o Yes v osmdesátých letech (s kytaristou Trevorem Rabinem v sestavě), že „tehdy to nebyli Yes“. Milý Steve, a dnes to Yes jsou? Kam se poděla inovace, odvaha, alespoň náznak zdravé drzosti při komponování? Ať se snažím, jak se snažím, tak neslyším téměř pražádnou spojitost se starými odvážnými Yes, které mám tak rád. Ale čert vem staré Yes…neslyším ani náznak nedávných Yes. Kde je dynamika „The Ladder“ a tah na bránu „Magnification“? Z jedniček a nul se line…popík. Aristokratický a pohodový radio-pop.

Klávesák Geoff Downes vyhrál a ocitli jsme se v teritoriu jeho hlavního bandu Asia (který mám celkem rád, ale do Yes tohle prostě nepatří). „Heaven & Earth“ je velice kvalitní, zvukově ošetřený, cukrkandlový … nekonfliktní a impotentní AOR/pop. Nejsem zklamaný, jsem spíše totálně zaskočený. Chybí mi dravost, která je vlastní 99 % alb této legendy. Chybí mi neklid, který mi vždy poskytovala Howeova kytara. Ten se vůbec nezvykle drží vzadu. Nechápavě kroutím hlavou. Vždyť i sám nováček Davison se snaží a je podepsán pod více než polovinou alba. Ale ti staří pardálové ho prostě nechali ve štychu – jinak si to nedokážu vysvětlit. Z tohoto alba jsem skoro až zděšený … ale to neznamená, že jej nebudu zkoušet znovu a znovu poslouchat ... protože ... protože ... protože prostě Yes.

Nezbývá než přiznat, že je tu po nekonečných 45 letech prostě únava. Klid. Vyrovnanost a ne-potřeba bořit jakékoliv zažité hudební konvence. Ostatně, pánové na to vlastně mají právo. „Heaven & Earth“ je dvacátým prvním a definitivně nejvyklidněnějším albem britské prog / art rockové legendy. Progresivitu zašlých časů mohou připomenout při pozorném poslechu pouze závěrečná „Subway Walls“ (pod kterou je kupodivu podepsán kýčař Downes) a možná úvodní „Believe Again“ – a to si můžete povšimnout mých přivřených očí. Zbytek je zvolna plynoucí a vkusný pop rock starých pánů, kteří se na tohle naše pisálkovství dívají s poťouchlým úsměvem borců, co ví...