Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrophobic - In The Twilight Grey

NecrophobicIn The Twilight Grey

Sorgh4.9.2024
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Takhle vypadá album žijící jen z podstaty. Je to hodně tradiční a nudná přehlídka všemožných triků, které posluchači dávno prohlédli.

Kdo by neznal Necrophobic. Tahle švédská trvalka na sebe od roku 1989 pravidelně upozorňuje a stabilně vydavá svá alba bez nějakých dlouhých přestávek. Letošní rok patří mezi ty plodné, a tak fanoušci mají to potěšení ponořit se do vln nové desky nazvané In The Twilight Grey.


Vždycky mi přišlo, že se Necrophobic staví do role větší bestie než jsou. Jméno kapely, logo, názvy alb, to vše ukazuje na pekelnou bestii. Když si ale pustím některé album, tak během chvíle získávám dojem, že je to jen maska a kapela hraje muziku přístupnou a jemnější než by se mohlo zdát. Což by nebyl žádný problém, protože kde kdo si hraje na většího tvrďáka než je a ničemu to nevadí. Větším problémem je, když album nemá moc co říct. To je problém nejen aktuální desky, která ze všech úhlů pohledu působí jako bezzubá bába. Vše, co nám kapela mohla říct už evidentně bylo řečeno, a tak tu máme necelou hodinu prázdného žvanění u piva.

 

In The Twillight Grey je dílo kloubící melodickou stránku se syrovostí, které nevěřím. Nějak se obě polohy perou a těžko říct, na kterou stranu se přikloní štěstěna. Obehraný modus operandi by napovídal, že zvítězí ta jemnější. Album začíná svižně, úvodní skladba však žádné podněty ke spokojenému výrazu nedává. Jedeme v kolejích standardního blacku s odlesky death metalu (i když jsou tam ještě) oslavujícího sama sebe minimálním vývojem. Škoda, že ani v těch melodiích nevyrašilo semínko osvětových názorů. Kytarová sóla sice vypovídají o vložené dávce emocí a kytarista Sebastian je umí patřičně rozeznít, ale v rámci celku jde o okrajové ozdoby. Základní kostra skladeb je nenáročná a předvídatelná. V rytmu se rychle zorientujete a zopakujete si přechody mezi vypalovačkami a středním tempem, ve kterém se dá občas zahlédnout náznak napětí. O hlavní slovo si říká dominantní sólová kytara a zdá se jako by vše leželo na ní, protože okolní aranžmá je chudokrevné a chybí mu hloubka. Variabilitou tradičně nepřekvapí ani zpěv, což je monotónní murmur, který mě po několika posleších začal prudit tím, že každou skladbu okupuje skoro do maxima.

 

Z alba mi zůstal pocit prázdné a zbytečné desky. Jedinou vzpomínkou je pár pěkných sólíček v kontrastu s vlezlým zpěvákem. Těžko něco vypíchnout, protože je to na jedno brdo. Tím pádem nejde nic přímo utopit a někomu album třeba udělá radost. Spíš ale bez znalosti minulých nahrávek. Kolovrátkům zdar. 

 


 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Necrophobic / 8.9.24 18:50odpovědět

...byli na scéně vždycky nedocenění. Nevím jak vůči tomuto novému albu (ještě jsem neslyšel), ale bylo to tak.... Ranná alba byla sice melodická, ale úderná a rychlá. Rozhodně ne vyměklá, jako jiné švédské kapely z Götebroské vlny....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky