Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O co mají alba Nocte Obducta delší názvy, tím se zkracuje doba mezi jejich vydáním. Uběhlo doslova pár měsíců od poslední nahrávky Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken) a máme zde desku novou. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, to už posoudí každý zvlášť. Osobně cítím neustálý pád z výšin do světa všedního a prostého bez výraznějšího vzruchu.

Novinka je z těch kratších. Tedy na poměry Nocte Obducta. Kapela, která potřebuje pro své vize více než hodinové plochy, vybízí se současnými čtyřiceti minutami k přemýšlení, zda se jedná o uspěchanost a touhu vydat nový materiál za každou cenu, nebo jednoduše razantnější album potřebuje odsýpat. Totholz je svým způsobem návrat do „extrémnějších“ pozic, což neznamená, že označení black metal platí pro komplet dílo, ale je výrazným prvkem společně s havraním vokálem, který slyšitelně ovládl atmosféru.

Čest budiž výjimkám a zatleskejme proto závěrečné neuchopitelné Wiedergänger Blues. Zabírá svým majestátem skoro půlku alba a je jeho klenotem. Rostoucími vlnami volně plyne tok neklidně klidné řeky, která jako mlha se rozplyne, aniž by naznačila. Vše jen tak naznačí a než pochopíte, už je zase dál.

Být takové album celé, nemám výhrad a prasknu spokojeností. Jak jsem ale psal, na albu je výrazným prvkem black, což by samozřejmě nevadilo, mám tento styl rád, ale v případě Nocte Obducta mi přijde škoda, plýtvat svými až básnickými silami na obhroublost a přímočast. Black v jejich rukou není extrém ani atmosférická temnota. Písně se více méně nakřáple houpou a silný dojem aby jeden pohledal.

Úvodní Innsmouth Hotel je klíčem k dílu samotnému a pojí se zde traktorová kytara, drhnoucí kila se zneklidňujícími vsuvkami. Řekl bych, že poslouchám více alternativní rockery, co se zbláznili a hrnou to v blacku, než zasloužilé černokněžníky. Die Kirche der wachenden Kinder je lepší kávičkou pro trávení i vzbuzování představ. Píseň je očividně výpravnější, také melodičtější. Když se přidá rychlejší tempo, nepůsobí divně, ale příjemně divoce. Je zde znát, že se jí věnoval čas. Také následující Trollgott se dobře poslouchá. Melodickou linku jsme sice slyšeli asi tisíckrát, tak je zprofanovaná, ale díky vnímavým aranžím s vkusným dopadem máme před sebou více než chytlavou black rockovou hitovku pro lidové masy. Dopřejme jim ji, nechť se dav vzdělá a přes podobné oslí mosty dostane k uměleckým směrům. Titulní Totholz je fádní odrhovačkou, vzbuzující maximálně rozpaky. Opět divoce rozhoupaný rytmus je zaplněn jindy dobře znějícím Torstenem. Ten zde křičí pouze rytmicky nepříjemnou barvou bez melodie, bez ďábla. Ani následující dvojice před onou závěrečnou hymnou nepřinese zajímavější změnu. Jen ukřičený a nehezký, nezlý a nehodný black.

Zakomponování různých stylů Nocte Obducta jde a líbí se mi mísení ambientu, starého rocku s metalem. Všimněme si pestrých kláves, zajímavé basy a ve volnějších plochách i převelice chytrých bicích, což platí i pro kytary. Pokud nedrhnou v rádoby extrému, jsou artově rozmáchlé, nebojí se žádné výzvy. Úskalím je stále a pouze black, což je paradox. Jsou to kořeny kapely a ty by měly znít nejpřirozeněji. Kde Nocte Obducta opustí kovové hrany, je hudba veliká a hravá. Na Totholz (ein Raunen aus dem Klammwald) se tak bohužel neděje tak často, aby se dalo o desce mluvit coby o díle monumentálním a výborném. Budu doufat, že se příště dočkám podobných kreací jako ve Wiedergänger Blues.