Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Říká se, že třetí nahrávky bývají zlomové, osudové, či jinak významné. Kolikrát jste už tuhle poučku slyšeli a kolikrát došla svého skutečného naplnění? Já vám nyní představím nahrávku, která toto tvrzení splňuje a dá se označit za pěkný, až učebnicový příklad. Nebude to poprvé, co si na stránkách Echoes přečtete něco o Nocturnal Pestilence, takže seznámení s kapelou ladně přeskočíme a budeme se věnovat aktuální desce Fire & Shade.

Nejprve změny a stávající zvyky. Je dobré vypíchnout, že sestava tvoří a funguje stále ve stejném složení. Nálada uvnitř souboru je tak zaručeně pozitivní a dobře nastavená, chybí jen ten bubeník. To je jakési prokletí kapely, ovšem pro tuto desku naštěstí vyřešené bubeníkem hostujícím. Tím nebyl nikdo jiný, než Lord Sheafraidh, v jehož KSV studiu byla nahrávka pořízena. Stejný zůstává i jakýsi koncept obalů. Ten se totiž opět obešel bez loga a názvu desky na titulní straně. Tentokrát však jde o klasický jewel case v jednoduchém, avšak velmi působivém provedení. Tahle podoba se mi velmi zamlouvá a obrázky uvnitř bookletu mají společný grafický styl a barevnost. Za celkový design patří poklona Dahlien, která si mimo to i párkrát zařvala do mikrofonu. Zásadní změna nastává u vydavatele, kterým se stalo Polymorphe Records z Francie. Velký krok pro kapelu, za což upřímně blahopřeji.

Zmíněné hostování živého bubeníka má obrovský přínos pro výsledek. Desku to neuvěřitelně nakoplo a zní proto opravdu dravě a živelně. Samozřejmě, že by celek nezněl výtečně, pokud by chyběl dobrý nápad na skladbu. V tomhle se Nocturnal Pestilence hezky usadili a dali dohromady skladby, které mají jasnou tvář. Kompozice se nebojí zaexperimentovat, ale zároveň se drží na uzdě a nesahají do zbytečně přehnaných větvení. Cítit je to už třeba na klávesách, které tu mají jasné slovo. Přesto nejedou hlavní linky a zbytečně se nad nimi nerozplývají patetické orgie. Pěkně dokrášlují atmosféru skladby a občas vylétnou do popředí, jako ostatně kterýkoliv jiný nástroj.

Z toho všeho plyne, že deska je opravdu dobře vyvážená. A můžeme začít už u vokálu, který chrlí síru v klasickém blackovém střihu a zároveň se dostaví i čistý zpěv. A právě to jsou momenty, které zaručují pestrý poslech. Nic není monotónní. Tempo se střídá a prolíná, a stejně tak i rozličná nálada v písních. Vypíchnout jistě lze i kytarovou práci, která stojí pevně v blackových základech a zároveň se nebojí učinit několik výletů do modernější vlny. Celek jednoduše šlape a má silné ambice.

Kapela zcela bez debat roste. Aktuální poloha je víc než zdravá a je třeba ji v tomto stadiu udržovat a živit. Upřímně jsem takový rozdíl nečekal, ačkoliv samozřejmě, několik styčných bodů mezi starší a současnou tvorbou najít můžeme. Ovšem novinka zní opravdu velmi svěže a pestře, čehož si osobně dost cením. Takže tleskám a vzhledem k tomu, kolik bodů jsem dával starším věcem – logicky musím jít v současnosti ještě výš.