Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Noise Trail Immersion - Tutta La Morte In Un Solo Punto

Noise Trail ImmersionTutta La Morte In Un Solo Punto

Symptom31.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pro momentální nedostatek přiléhavých českých slov odhaduji pravděpodobné znění anglického sumáře na slogan typu "soul-crushing album".

Nedá se svítit, italská pětice avantgardních metalistů kupí noty do tak svůdných tvarů, že je těžké odolat. Noise Trail Immersion hrají intenzivní fúzi post-metalu a black-metalu s důrazem na krásně pokřivené harmonie. Více než desetiletá expozice kapelní zkušenosti se projevuje vytříbeným vkusem a hrou plnou intrik. Kdo zná mé hudební preference nebude překvapen, že tu jásám nad každým dalším zaskřípáním kytary, trefeným dávením do mikrofonu a celkovým náporem energií napěchovaných skladeb. Pro ilustraci dodávám, že se nacházíme ve zvukomalebných krajinách spojených se jmény jako Deathspell Omega či Dødheimsgard.

 

Jestli nahrávku něco výstižně charakterizuje, tak slovo chaos. Není to ale jako v jazzu, kde pět muzikantů hraje každý jinou skladbu zaráz. Tutta La Morte In Un Solo Punto vyniká jak jasnými hudebními myšlenkami, tak skvělou instrumentací. Většina skladeb je rychlá a úderná a není to dáno zneužívaným efektem ohlušujícího rachotu bubnů, tady se jimi umocňuje pocit neustálé zuřivosti. Občasné blastbeaty nejsou tak dominantní, aby přehlušily hru ostatních nástrojů a vokál. Ten plynule přechází z vyšší polohy blackového skřehotu do hlubších poloh deathového chrapláku a v obou případech pasuje výborně. Tíha kompozic pramení ze souzvuku všech nástrojů, ladění a koncentrace na komprimaci stěžejních motivů do krátkých celků.

 

Jsou nahrávky, které vzbuzují otázky nebo pochyby různého druhu. Zde není k podobným úvahám moc prostoru. Pátá řadovka je naprosto vyspělé a sebevědomé dílo bez nedodělků a šrámů na vizáži. Ďábelská jízda skrze odvrácenou stranu reality je s jedním přestupem vprostřed alba ve formě oddychové pětky Sogno A Sé Stante, která připomene, jaký fofr obsahují dvě čtveřice skladeb před a po této mezihře. Titulní píseň je umístěna na samotný závěr a není to jednorožec převyšující zbytek, plyne se stejným zápalem a trefně završuje dialog o odvěkém konfliktu mezi hmotou a duší.

 

Album by mělo obsahovat příbalový leták s varováním pro úzkostné povahy s chorobnými sklony k pozitivitě, že poslech může navodit nepříjemné stavy útrobní tenze. Co obal jen naznačuje, hudba kompletně dokonává a servíruje zhudebněné stavy vyšinutí o hloubce zející propasti neuspořádané lidské duše. Jelikož kapela nemířila na hlavy, ale žaludky posluchačů je třeba konstatovat, že neminula ani o centimetr. Přeji příjemný katarzní poslech.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky