Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudba starého jména, které bylo řadu let zapomenuto, rozezvučela zvony vlámských katedrál a z jejich přítmí upírá nehybný pohled válečná helmice s maskou. V jejích očích je vidět prázdný smysl dávno ztracených bitev. Prázdnotou bohužel zní i celá kolekce nesoucí jméno dvacáté první runy starogermánského stylu zápisu těchto znaků.

Runa Laguz se překládá jako voda a ta coby základ života s sebou nese smysl plodnosti. Je to také runa umělců. Ročník 2015 ovšem blízkost těchto smyslů tragicky postrádá. Ani stín zdánlivého přiblížení mi nezaclonil zrak, který zůstává kritický a sveřepě zatvrzelý. Pokud člověk zachová rozvahu, chladnou objektivitu a nepropadne nadšení z probuzení kdysi aktivní kapely, zjistí, že mu během divoké řeže nikdo nekryje záda. Zůstává sám a jen duševně mdlá společnost zatlačuje pocity naprosté opuštěnosti. Současnost je veličina, na kterou bych v této situaci nespoléhal. Řinčet zbraněmi umí každý, ale správně je pak použít a udržet si hlavu na krku už vyžaduje jiné dovednosti. Laguz hrozí, ale výsledný dojem působí jako pohádka o statečném rytíři v souboji s drakem, ve které je všechno fraška a komtese se pod sukně dostane hloupej Honza. Když se dva perou, třetí se směje a kolikrát ani neví proč.

Ani by nevadilo, že se parta kolem herr Gunthera These nezdržuje s nějakou složitější konstrukcí skladeb, jednoduše napsané věci často umí chytit za klopy a udělat z vás oddané pako schopné čehokoliv. Tady se ale nepodařilo naplnit jednoduchou formu dobrým obsahem, je to jen obláček zvýřeného prachu bez chuti, který se rychle rozplyne. Skladby sledují poměrně svižné noty, které zvolňují hlavně na místech, kdy je potřeba nechat vyznít orchestrální běsnění, refrén a netajené rozuzlení.

Nadšení pro válečnickou čest a chrabrost je všudypřítomné a Ancient Rites se ho drží jako malomocný berle. Spíš než pevný stisk z toho cítím marné otálení na místě, kde se tahle práce už několikrát podařila. Epická výpravnost nemůže rozepnout zaprášená křídla, protože k útoku se používají tupé hroty a z kanonů stoupají obláčky mouky. Takové triky jsou dobré v klobouku komediantské profese, ale ve stanech chrabrých bojovníků je opravdu nevyžaduji. Jestli se někdy dřív o kapele mluvilo jako o blackové, tak pozor na fatální omyl. Z Laguz nesmrdí ani sirné knoty do sudů. V celé té říkankové neškodnosti mě jen utvrzují klávesy, které patří ke stálým oporám kapely, ale pořád jim chybí hodně kroků k dospělosti. Na Laguz mají bohužel pevné kořeny a z pohádkového kýče je jen tak něco nevyrve. Chybí už jen bludičky nad močálem a dítka s vyvalenýma očima.

Snad bych hodil pár bodíků navrch, kdyby úplně mrtvě nepůsobilo to základní, kytary. Nejen že jim chybí patřičný drajv, ale i výraz mají hodně mdlý a slabý a spokojují se s podřízenou, až podřadnou úlohou. S nepochopitelným respektem přijímají dominanci kláves a na ně samotné toho zbývá málo. Jako dělníci odehrají svůj podíl na melodiích, ale teprve klávesy to vytáhnou na světlo boží a rozjasní. Strunám zbývá jen žebrota u samého dna a málo slávy. Faktem však je, že kolikrát se ani nemají jak zviditelnit, protože skladby jsou už z výroby nudné. Několik trylkujících sól je maximum, kterého se zhostí, zbytek je jen tlumené hučení tvořící falešný dojem temnoty. Naoko zlá deska nese příběh, o kterém vím, že skončí dobře.

Celkovému dojmu nepřidá vydechlý Guntherův zpěv, jestli to tak jde nazvat. Jeho síla se během let vytratila a to nikdy nepatřil mezi silné zpěváky. Nakřáplý šepot je vše, co nám předvede a tím se jen těžko přemlouvají hordy k činu. Ve druhé řadě už neslyší nic a morálka zadních šiků je v mžiku zašlapána do bahna. Ancient Rites jakoby usnuli a zůstali zakleti v časech dávno minulých, ze kterých ne a ne se vymanit. Nahlédněte pod masku a zjistíte, že je falešná a nabízí prázdno. Laguz jako symbol života bezvýhradně zklamal.